Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Natočit minimálně slušné druhé album poté, co s prvním sklidíte obrovský úspěch, to je dozajista těžký úkol. Obzvláště když před oním debutem (třeba nuceně) pilujete a ladíte materiál po dobu několika let a najednou máte být hotovi do roka. Ale těžké úkoly jsou od toho, aby se pokud možno lehce překonávaly, čili taková situace nemohla být pro brněnský TITANIC v čerstvě zrozených demokratických podmínkách ničím jiným, než jen výzvou hodnou jeho tehdejší velikosti.
A tak se zrodil „Ábel“, druhé z alb, která jsou dodnes zmiňována v souvislosti s touhle kapelou mezi nejdůležitějšími exponáty v síni tradic československého heavy metalu. Těhotenství k němu proběhlo jen s mírnými komplikacemi na kytarových postech (řešení nakonec vystavil odchod Miroslava Horňáka do rovněž brněnských KERN a definitivní angažování bulharského talentu Georgie Enčeva), takže samotný jeho příchod na svět se mohl odehrát prakticky už jen výhradně v duchu splnění těch nejvyšších očekávání, kterých samozřejmě nebylo zrovna málo. A především, především se po TITANICu chtělo, aby byl minimálně stejně tak přesvědčivý jako na „Metal Celebration“.
Jak se také ostatně stalo. Jmenovec nejslavnějšího parníku světa na „Ábelovi“ neztratil nic ze svého debutního lesku a naopak, tam kde mohl, ještě pevněji se ponořil do svého svěřepého metalového výrazu. Na mnoha místech zrychlil, neboť mu slyšitelně přibylo dvoukopákových bouří, na mnoha naopak poněkud více „zmelodičtěl“ (zde zmiňme zejména obě výtečné instrumentálky „Allegro“ a „Viva Musica“, ve kterých se předvedl především Enčev), čímž byl jen podtržen fakt, že v řadách kapely (přes Horňákovu absenci) zůstává velmi silný skladatelský potenciál. Kov, který si TITANIC vyšlechtil, byl zkrátka pružný jako kožený bičík a variabilní jako ruce, které s ním mohou rozdávat rány, takže o jeho kvalitě znovu nemohlo být pochyb.
Svým samorostlým způsobem to do světa otevřeně vypověděla už úvodní nekompromisní jízda „Tchýně“, kterou krom výstavně uhánějících kytar proslavil i poněkud svojský text „ze života v jeho úplné nahotě“ s někdy úsměvným rýmováním za každou cenu („na hlavě máslo a pod papučem, inzerát píšu, odpovím všem, kdo zbaví mě tchýně, má u mě los, jednou té svini snad rozflákám nos“). Tohle byl prostě TITANIC. Další porci toho nejpoctivějšího heavy metalu s bohatou předehrou servírovaly skladby „Bastard“ a titulní „Ábel“, vybavené bezvadně melodickými sóly a vyhrávkami, jenom dokreslujícími jejich totálně efektivní gradaci především směrem k refrénu. Horké hlavy pak na chvíli zchladila procítěná balada „Stále tě chci“ a ve „Služebnících blbosti“ jsme mohli přikročit k dalšímu vrcholu alba. Částečně zkreslený Černého vícezpěv, vezoucí se na smrtelně ostrém riffu, v refrénu rozřízl jeho chladivě dráždivé naladění, což bylo to vskutku uzemňující, měl-li bych onen stav posluchačovy mysli v takovém okamžiku vůbec nějak popsat. A potom, potom už si s vámi kapela mohla dělat co chtěla, protože vás dávno měla přesně tam, kde potřebovala - poddajné a připravené na všechny její kovové choutky. Proto v mistrovské formě předvedla ještě dva pevné ocelové stisky („Kazatel svědomí“ a „Stroje na maso“), dva důrazné direkty hodné mezinárodního rychlíku („Mám rád jen sebe“ a „Hnusná smůla“) a pomalu ale jistě se přichystala na odchod do metalového zapomnění.
Nostalgickým vybrnkáváním již zmíněné „Viva Musica“ totiž neskončilo jen album „Ábel“, ale i nejdůležitější, nejplodnější a takto také jediná podstatná etapa života kapely, která měla a mohla dokázat daleko více, než dokázala. Místo toho se však vzápětí zčásti zcela ponořila do tehdy tolik populárního podnikání (Zdeněk Černý, Stanislav Fric) a zčásti (Georgi Enčev, Milan Hanák) seběhla z tradiční heavy metalové cesty, přičemž se ještě před úplným koncem nechala nachytat v typicky českém bigbítovém negližé (album „3“ z roku 1993). A přestože reunion (výběrové album „Rockové balady“ (1996) nepočítaje) a několik koncertů z roku 2000 v sestavě z „Ábela“, v níž jen Zdeňka Černého nahradil Jiří Remo, vypadal přece jen nadějně, další události (totiž žádné) napsaly přesně ten závěr, jaký by si to všechno zasluhovalo asi nejvíce. Ano, odpočívej v pokoji milý TITANICu, stejně jako na tvého staršího (a taky kovového) brášku na tebe nikdy nezapomeneme.
Heavy metal, který kdyby se narodil někomu jinému, jinde a s angličtinou na jazyku, mohl klidně dobýt svět. Říkává se to často, ale tady mi buď „Ábel“ (ten lepší z obou biblických bratří) svědkem, že je tomu smrtelně vážně tak.
1. Tchýně
2. Bastard
3. Ábel
4. Stále tě chci
5. Allegro
6. Služebníci blbosti
7. Kazatel svědomí
8. Mám rád jen sebe
9. Hnusná smůla
10. Stroje na maso
11. Viva musica
Pro mě to bylo po zabíjejícím debutu docela velké zklamání. Teda hudebně v pořádku, ale ty texty, proboha, ty texty ! Při jejich poslechu prostě nešlo brát Titanic vážně. Ani vteřinu...
Švýcarští přízrakové epického BM překvapivě opouštějí barvy a filozofování ve jménu černobílé pocty kruté kráse horstev své domoviny. Je to vrstevnaté, majestátní, syrové, prodchnuté prvky folku. Jeden z BM vrcholů roku? Jsem nakloněn tomu věřit!
Irský "rezavý" sludge vyšperkovaný parádním chraplákem. Dusivá těžká deka páchnoucí zatuchlým smradem nemytých opilců, unavený hlahol venkovské krčmy těsně před zavíračkou a ranní střízlivění. To vše z téhle hudby cítím. Ani nevím proč.
Zásadní průkopníci melodického DM mimo Skandinávii vydali (znovu) slušnou řadovku. Tentokrát je ostřejší, průraznější a disponuje silnějšími vibes pozdních AT THE GATES. "Shadowreaper" vkusně zachycuje unikátní atmosféru poloviny devadesátek. Nostalgické.
Velmi poctivý debut. RITUAL FOG zasvětili svá srdce OSDM, nicméně stejně tak rádi mají i thrashmetalové vsuvky. A dokonce ani bažinaté doomové pasáže jim nejsou cizí. Za "But Merely Flesh" jsou cítit ASPHYX nebo BOLT THROWER. Vskutku zábavná půhodinka.
Třináct let trvalo Američanům EVER FORTHRIGHT, než přišli s pokračováním překombinovaně zmateného debutu. Napodruhé už své djentové manýry ukočírovali lépe, takže je "Techinflux" působivější. Nicméně stále nic světoborného. Navíc opět zbytečně dlouhé.
Hodně pompy narvali Finové do svého deathcoru, takže se jejich úderná hudba rozplizla v blackově melodické atmosféričnosti a pseudosymfonické načančanosti. Stále to ale má tah na bránu a úplně marné to není, asi záleží na náladě posluchače.
Německý postrock, který rád experimentuje s psychedelickými podtóny, shoegazem, space rockem nebo krautrockem. Deska, která je nenáročná na poslech, ale velmi příjemně plynoucí a zajímavá ve výrazech i kombinaci hudebních stylů.