Přestože spíše nenápadně, odehrály se v řadách TITANICu v posledních létech a měsících věci vskutku plné pozornosti hodné. Po některých náznacích z přelomu století, které vystřídalo úplné odmlčení jedné z vlajkových lodí československého heavy metalu, přišel nejprve v roce 2009 návrat na koncertní pódia, následovaný obnovením poslední klasické sestavy se Zdeňkem Černým a prozatím asi nejdůležitějším okamžikem, tedy novým studiovým albem, které po předlouhých osmnácti létech navázalo na (násilně) přestřiženou šňůru nahrávek kapely, na níž byly do té doby navlečeny dvě opravdové perly a dvě jejich více či méně úspěšné napodobeniny.

Vsadil by na to nejspíš už málokdo, ale to by základem TITANICu nesměli být srdcaři Milan Hanák s Georgim Enčevem, kteří tak dlouho vyzvedávali jeho trosky z pomyslného mořského dna a uváděli je v život, až se jim to zkrátka podařilo. A to tak, že s plnou parádou, včetně zlákání exkluzivního hosta za bicí soupravu, jímž není nikdo jiný, než nejslavnější český velitel strojovny Martin „Marthus“ Škaroupka (CRADLE OF FILTH).

Album „Double Time“, v názvu symbolicky definující svůj vlastní význam pro TITANIC, je díky tomu jako dobře rozdané karty do pořádné pokerové partie. Ze začátku o něm také dlouze přemýšlíte, zkoumáte jej po jednotlivostech i vcelku, vymýšlíte co nejlepší herní kombinace, až nakonec po dolíznutí dalších poslechů zjistíte, že máte v ruce hotový poklad.

Ten po další symbolice v podobě typického gramofonového „praskání“ otvírá „Hráč“, rovnou a bez okolků signalizující, že navzdory křížkům na hřbetu nehodlá kapela činit žádné ústupky tvrdosti. Naopak, ve spojení s typickým zpěvem Zdeňka Černého a Enčevovým kytarovým kouzlením jde o velmi svěží, až téměř power metalem pulsující kus, co se zakousne a už nikdy nepustí. Podobně je na tom i „Zrcadlo“, zřejmě nejlepší kus alba, jemně naočkovaný orientálnem, „Otčenáš“, natahující se do obrovských metalových rozměrů, zvýrazněných aktuálně často užívaným středním tempem, a „Soudnej den“ alias rovněž velmi podmračená záležitost s nezanedbatelně podmanivým efektem.

Právě popsanou temnější stránku alba vyvažují zejména „Být či nebýt“ a titulní „Double Time“, přes přetrvávající poctivý metalový říz přece jen o poznání odlehčenější záležitosti, a s nimi i „Chlapi sobě“, skladba, která vyvolá asi největší diskuzi. Ve svém téměř čistě speedmetalovém kabátku alá HELLOWEEN totiž z desky doslova vyčnívá, což jen podtrhuje její poněkud jednodušší, hospodský textík. Ovšem proti gustu žádný dišputát, obzvláště když zrovna TITANIC má podle všeho svaté právo se takto „odreagovat“.

Do úplného výčtu skladeb je pak nutno ještě dosadit baladu „Guy Babylon“, o níž především platí, že Hanák a spol. už napsali mnohem lepší, a samozřejmě doposud nikdy digitálně nezaznamenanou „Vizáž“, o které lze naopak úspěšně tvrdit, že lepší věc ze zkušebny TITANICu pravděpodobně nikdy nevzešla. Spolu s nimi dostává „Double Time“ definitivní výraz nahrávky, která byla dělána jen s těmi nejčistšími metalovými úmysly, a díky tomu je nejspíš tak silná a přesvědčivá, až to možná leckoho překvapí. Ale svět je plný překvapení, o tom žádná, tak proč jedno nedopřát i TITANICu, který tak může svoji pomyslnou druhou plavbu (jenž, mimochodem, jeho slavnějšímu jmenovci nikdy nebyla dopřána) skutečně podřídit starému známému heslu „plnou parou vpřed!“.