TITANIC v éře po Milanovi Hanákovi, to je něco, co si dříve bylo možno jen těžko představit. Vždyť sympatický baskytarista byl téměř synonymem téhle brněnské smečky, nakolik byl její součástí jako jediný ze všech ostatních členů vlastně úplně vždycky. A jak bez takového kormidelníka vyrazit na další plavbu?

Těžko, ale přece jen to jde. Úlohu toho nejzkušenějšího „vpředu“ přirozeně převzal někdejší navrátilec Zdeněk Černý, a spolu s bicmistrem Martinem Škaroupkou a novým, ovšem již zavedeným druhým kytaristou Markem „Ashokem“ Šmerdou (oba posledně jmenovaní jinak samozřejmě také CRADLE OF FILTH) přijali na místo pána čtyř strun Milana Vajgrta (jinak DOGMA ART), jenž už nějaký čas za druhého Milana zaskakoval na pódiích. A naživo jim to šlo náramně, jak se ostatně lze přesvědčit třeba na koncertní nahrávce „Soumrak Titánů živě“, jakémsi rekviem právě za Milana Hanáka.

Povede se jim ale navázat také na studiové úspěchy TITANICu a nahrát album, jež obstojí vedle svých šesti předchůdců? Tahle otázka mi rezonovala myslí od té doby, co byla nová nahrávka oznámena, a myslím, že jsem v těchhle úvahách nebyl zdaleka sám.   

Album se záhadným názvem „ON“, na němž kapela do hluboké minulosti po vzoru posledního studiového záznamu „Soumrak Titánů“ sáhla podle všeho jen v případě dosud nepoužité skladby „Král Fair Play“, mi však poskytlo solidní útěchu. Skutečně, vždyť kdyby se dalo ještě před jeho vznikem a bez ohledu na všechny kapelní personálie soudit, takhle nějak by si jeden určitě představoval, že by mohlo znít nějaké další, „budoucí“ album TITANICu, na němž nedojde k narušení přirozené integrity jeho produkce. Album řádně ostré, plné zemitých riffů, typického vokálu Zdeňka Černého a zejména zachovávající onu jedinečnou příchuť brněnského nazírání na věci heavymetalové, z nějž pak kuje skladby, které mají svůj vlastní ksicht a smysl.

Proto se „ON“ zdá být naprosto v pořádku, byť samozřejmě drobné výhrady (tak jako i k pozdějším studiovým albům kapely) k němu lze mít. Tu vám naskočí některá již dříve slyšená pasáž (třeba v „Narkobaron“ slyším jemné náznaky „Vizáže“) nebo naopak máte pocit, že intro „Osud a čas“ zbylo z natáčení novinky CRADLE OF FILTH, stejně jako následující rozjezd inspirovali SLAYER a „Seasons In The Abyss“. Jsou to ale skutečně jen drobnosti, zatímco toho nového, zajímavého a vlastním originálnem dýchajícího, je poměrně víc.

Celé to vlastně dýchá doslova organickým těžkým kovem, z jehož spárů se dá uniknout jen velmi zřídka. Rozhodně vám to neumožní parádní titulní věc, nakopnutá řízným Marthusovým brejkem, žádnou šanci v tomto směru neposkytnou ani lehce uchopitelná čísla „Monstra“, „Třetí neznámá“ či „Narkobaron“ a reálně vyloučené je to v případě „Osud a čas“ a „My, ON a ti, co zbyli“, logicky velkým smutkem a nostalgií napumpovaných dvou kusech, co album zdobí jako dráždivý černý samet. A to ještě stále nejsme u jeho vrcholu, který přichází, když zazní „Ahoj lidi“ coby politická narážka a skutečný „flákanec“ v jednom. Tak křišťálově čistý efekt těžkého kovu (že ani křišťál křišťálově čistější být nemůže, jistě), to se prostě neslyší každý den. Úplně si přitom kapelu představuji, jak ji po vzoru dnes již téměř bývalého předsedy poslanecké sněmovny zahraje na předsednickém stolku ve sněmovně, hlasitost vzor MOTÖRHEAD, tep pulsující ve spáncích, a jen s úšklebkem sleduje tu paniku, která mezi volenými zástupci tuzemského lidu vzniká.      

Vody, kterými se ještě nedávno TITANIC plavil, byly studené, černé a plné ledovců skrytých pod hladinou. Teď, s albem „ON“, z nich však vykličkoval, a zdá se, že pro nejbližší budoucnost ho čeká zase jen pohodlná, sebejistá plavba parníku, jehož jméno si pamatuje kdekdo kolem.