Znovuzrozený TITANIC s galionovou erbovní figurou brněnského dráčka v posledních létech zažívá, řekl bych, velmi úspěšné období. Znovu vydává alba („Double Time“ a „Metalovej svátek živě“), čile koncertuje a u fanoušků je díky tomu ve stále větším kurzu. Nová studiová nahrávka se proto zdála být logickým pokračováním, ale ke smutku všech příznivců téhle žijící heavymetalové legendy stále tak nějak nepřicházela. Až na začátku letošního léta se objevila zpráva o novince, která se zahalí do červené, bude se pyšnit zvláštně rozechvělým názvem „Soumrak Titánů“ a TITANIC na ní slibuje zase jednou parádní výlet nekonečným oceánem těžkého kovu.

Jak se později ukázalo, přívlastek „nová“ dostal v případě některých novinkových skladeb poněkud odlišný význam, neboť dotyčné kousky pocházejí z hluboké historie kapely a objevily se podle všeho na poměrně neznámém, živě nahraném demu „Eso Hertz“ z roku 1987. Tak neznámém, že jeho existence ušla dokonce i autorovi těchto řádek – aniž by si tím ovšem chtěl činit jakýkoliv nárok na vševědoucnost. Současný studiový zvuk a jasný kapelní rukopis však zastínily jejich letitý původ, takže do koloritu nového (zde už bez pochybností) alba zapadly bezvadně a naprosto bezbolestně.

Jako startovní výstřel zazní uhrančivé blues Martina Škaroupky a po něm i „Pěkný vokno“, což je hned na začátek skladba jako hrom, přestože vlastně postrádá klasický refrén. Kytarový riff hučí jako vosí roj chycený do pytle, baskytara nádherně a důrazně pulzuje a jeden zrovna cítí až v kostech, že přesně takhle zní TITANIC ve výsostné formě. Volně přecházíme do „Kam se schovám“, v níž onen opojný posluchačův pocit přetrvává. Vynikají i ty nejmenší detaily velmi důsledného (chtělo by se říct „heavy“) zvuku a přestože jedeme na tradiční metalové pohonné prostředky, skladba je znovu skvělým kusem. Obdobně se to má i s „Eso Herz“, poklonou nejklasičtějšímu těžkému kovu s přídechem IRON MAIDEN, a titulní skladbou alba, kamenným, téměř powermetalovým monolitem, v dobrém smyslu rozvíjejícím tradici nejdůležitějších kusů „Double Time“, totiž „Hráče“ a „Zrcadla“.     

A zavedený scénář ještě na malou chvíli neopouštíme. Povedl se jak „Rohatej“, plížící se s urputným výrazem ve tváři kolem uhrančivě šedivé TITANICovské zdi nářků, tak také „Rock´n´roll Man“, parádně roztáčející ruletu „Marthusových“ bicích a nabízející rovněž velmi zvučný ústřední motiv. O to překvapivější se pak jeví být následující „V pekle procitnem“, jež nechává člověka prakticky bez varování tak nějak chladným a není nic, čím by s ním tahle skladba pohnula. Situaci napravuje poctivě šlapající „Netradiční hodokvas“ s nenásilně užitým tradičním „hejováním“ a textem alá „Zahradní slavnost“, bohužel však naposledy pro zbytek hracího času alba. Ten je fakticky rozmělněn až téměř do ztracena mezi baladou „Boží mlýny“, jež znovu zůstává dlužna pověsti a fazóně pověstné „Figuríny“, a úplným finále „Bude fajn“, skladbou, která sice nezní úplně marně, ale do síly první půle desky má stále poměrně daleko.

Špatný konec zde ovšem navzdory všem poučkám nekorunuje špatné dílo, to vůbec ne. Osobně ho vlastně víc než co jiného beru jen za takovou kaňku na kráse „Soumraku Titánů“. Kaňku, která sice ukápla poměrně nepěkně, zbytečně a zakryla proto malou část celého toho jinak moc pěkně leštěného kovového výjevu, ale především kapku, s níž si album jako celek hravě poradí a nedá si kvůli ní zkazit dobré renomé. Ostatně stejně jako samotný TITANIC, jemuž jde bezpochyby celé tohle album moc dobře k duhu.