Tak tohle bude hodně krátké, není totiž o čem psát. STOMPED ani v rámci nu-metalu nepředvádí nic, co by se dalo nějak zajímavě komentovat a na popsání jednoduché a nezáživné hudby většinou postačí pár vět. Přesto se pokusím neomezit pouze na vágní „špatné je to“, protože si STOMPED i jejich fanoušci určitě zaslouží vysvětlení, v čem já osobně vidím ty šílené slabiny loňské desky.

Nejprve osvětlení, kam že se to s touhle skupinou vlastně vypravíme. Nechci příliš zdůrazňovat, že se v případě STOMPED jedná o nu-metal, protože v tom problém opravdu není, nejde o stylové zaměření. Přestože se STOMPED vrhli do vod, ve kterých by si jistě mohli najít spoustu fanoušků a vydobýt i nějakou tu čtvrhodinku slávy, nemají prostě tu „formu“, aby nějak oslnili teenagery „namlsané“ hudbou KORN, LINKIN PARK nebo STAIND. Hudební projev dost často osciluje někde mezi KORN a DISTURBED, přičemž když už se STOMPED uchylují k jistému napodobování, nepochopitelně si od výše zmíněných skupin neberou to lepší, ale sklouzávají do patlání se v podprahově protivně skličujícím a nudném dusání. Chybí zde ta agresivní skočnost DISTURBED a zvukově úderná útočnost KORN, takže výsledek vyznívá zcela ploše a veškerá snaha upoutat zůstává planá. Totální katastrofou pak jsou pasáže ve kterých se skupina snaží o hitovou melodičnost (například čtvrtá „Cutting Though“), ve srovnání s LINKIN PARK se dá jen smutně sklonit hlava nad nepoměřitelností obou skupin. A když už se STOMPED někde nadějně rozjedou, sice v nijak originálním, ale alespoň ostře škubavém rytmu (třeba úvod páté „Paralyzed“), hned vše zazdí nepochopitelně prázdným zpomalením bez jakékoli špetky nálady. Emoce, to je dle mého názoru to hlavní co téhle hudbě chybí, bez toho je jejich stylově nevýrazný útok jen střelbou do prázdna. Zajímavější skladby jsou snad jen ty, kde se jedná o nehoráznou a přesto nepodařenou kopírku KORN, v nich lze najít alespoň trochu energie. Zvláštní kapitolou je vokál. Neschopnost vymyslet nějakou zajímavou vokální linku zde „zpěvák“ maskuje napodobováním svých zjevných vzorů, takže nejčastěji sklouzává do trapně nepodařených KORNovských poloh. A když se v jedenácté „Back To The Surface“ neuměle snaží o vokál ne nepodobný grunge projevu Chrise Cornella, je to už jen smutné.

Pokud mám určit bodové hodnocení a nechci zůstat na nule, musím hledat a štědře obdarovávat každý náznak, takže bod za občas obstojně zvládnutý nenáročný riff, bod za snahu (i když nijak úspěšnou) o rozmanitost a bod za odvahu s takovým materiálem vůbec vylézt na veřejnost. Takže tři, to už je až dost, ale abych ukázal svoji vstřícnost, přihodím ještě půl bodíku za občas celkem obstojné imitátorské schopnosti vokalisty. Ale víc už ode mě opravdu nečekejte.