Tato nahrávka je pro mě zatím největším zklamáním roku 2020. CODE ORANGE KIDS měli před deseti lety skvěle našlápnuto. Po prvních dvou deskách to vypadalo, že FULL OF HELL budou mít zdatné sekundanty v tom, jak originálně přistupovat k hudebnímu extrému. Po společném splitku v roce 2012 se však cesty obou kapel začaly značně rozcházet. CODE ORANGE začali růst kariérně, začali otevírat koncerty pro čím dál tím větší kapely (GOJIRA, SYSTEM OF THE DOWN, DEFTONES), zatímco FULL OF HELL stále „hnijí“ v podzemí. Současně se ovšem prvně jmenovaní začali postupně vyprazdňovat a obyčejnět. 

Tento sešup jsem pozoroval i na živých koncertech. Tam, kde dřív byla mladá drzá dravost, je teď jen póza. To samé čpí z jejich současné hudby. Ze zajímavého, rezavého, nebezpečného hardcoreu se stává ulízaný generický metalcore s notnou dávkou industriálu. Jedna z nejvíc promarněných šancí na hardcoreové scéně.

Noví CODE ORANGE mají určitou snahu o mnohotvárnost. Některé skladby působí více metalcoreově, jindy se snaží zdůrazňovat melodičnost nebo naopak chaotickou industriální hrubost. Výsledkem je to, že se chtějí být vším, ale ničím nejsou pořádně. Album se rozpadá. Nedrží pohromadě, nedrží si styl ani náladu. Přerod do mainstreamovější kapely, která osloví více posluchačů za asistence producentů, kteří ošetřovali nahrávky kapel jako KORN nebo LINKIN PARK, míří naprosto mimo terč.

CODE ORANGE lehce proházeli členstvo. Do kapely naskakuje nový kytarista a Jami Morgan se zvedá od bubenické stoličky, aby se mohl plněji postavit k mikrofonu a ovládat klávesy a synťáky, jež mají kapele pomoci v užívání širší škály výrazových prostředků. Jde hlavně o industriální zvukové rejstříky. Tato zesílená kovovost trochu evokuje situaci, v níž jako by CODE ORANGE chtěli být tvrdší a extrémnější varianta DAUGHTERS, s nimiž jeli před pár lety turné (ještě společně s THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale výsledek je absolutně bez emocí. Tam, kde vás z DAUGHTERS mrazí a musíte je brát vážně, působí CODE ORAGE jako vtip pro metalcoreová děcka. Syntezátory sice chrlí ostré kovové piliny na všechny strany, ale nejedná se o nic, co by působilo jakkoliv nebezpečně.

„Underneath“ je místy uskřípaná, jindy chladná, možná i tvrdá nahrávka, ale ve výsledku kolem vás projde a nezůstane po ní vůbec nic. Ptám se sám sebe, jak tak nadějné poupátko mohlo rozkvést v podobně smradlavý a nezajímavý plevel.