OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bobby Ellsworth řečený „Blitz“ má pořádně tuhý kořínek. Nejenže (snad definitně zdárně) překonal strašáka rakovinového nádoru, ale zocelen prošlými útrapami navíc opětovně míří do zorného pole všech fanoušků i kritiků s třináctým (s)killem svých OVERKILL. Nechybí samozřejmě tradiční jištění, stálý kumpán DD Verni kryje hutnou baskytarou bok a nám tedy nezbývá než odkrýt tajenku, jakým směrem se legendární newyorští thrasheři vydali tentokrát.
Od úvodního hrábnutí do strun je jasné, že tradiční zbraně zůstaly zachovány a plně v pohotovosti. Tedy nabroušený kytarový riff, pořádně vytažená baskytara s ocelovým stiskem a Ellsworthům nezaměnitelně skřehotavý ječák. Od prvního výkřiku v "Devil By The Tail" se zakousne do uší a nepustí je z mučivé vibrační agónie až do poslední sekundy závěrečné "I Rise". S touhle sirénou skladby stojí a leží, konečně jako vždycky. Materiál má tentokráte asi nejblíže ke klasickým albům typu "The Years Of Decay" nebo "Horrorscope". Možná to bylo záměrem, možná ne, každopádně nazvučení kytar je hodně tradiční a byť se pochopitelně jedná o pěkně „žhavý“ zvuk, naprosto zmizelo koketování s módní rozplizlostí, v minulosti docela často využívané. Ku prospěchu věci, podotýkám. Společně s mlaskavými šlapáky slušné maso! Jak známo, OVERKILL se vůbec neštítí dravého modelu punku a ani novinka „umta-umta“ pasáže nepostrádá. To vše v rozumné míře. Prostě takový malý průřez kariérou, od rychlonohých kvapíků s nezvratnými důkazy Blitzovi extra kadence v chrlení slov, přes beglajtové hody pravaček obou kytaristů až po mučivě pomalé kousky, kdy se riff jen tak pomaloučku plazí a kudrnatý umrlec s tvářičkou věčného mladíčka chraptivě sípá mrazivá poselství. Časté sborové halekačky do refrénů jsou stálou obchodní značkou.
Tak jak? Můžeme v souvislosti se „zabijáckým boxem s pořadovým číslem třináct“ hovořit o návratu ke kořenům nebo ne? Osobně se přikláním spíše k názoru, že ano, i když ty kořeny samozřejmě prorůstají pouze do určité hloubky. Takhle zkušená partička by těžko kdy vypustila nějaký archaický zmetek, takže ten pocit drobného ohlížení se zpět vyvěrá spíše s celkové nálady kompletu, popřípadě z poslechu. Dejte si sami tu práci s vlastním rozhřešením. Stále totiž hovoříme o vysoce kvalitní visačce, OVERKILL lze hravě rozeznat mezi tisíci podobných a to je deviza k nezaplacení. Jestliže prvotřídního thrashe celosvětově ubývá, pak tahle deska vám dá otevřeně pocítit jeho intenzitu!
OVERKILL nahráli průsečík celou svojí dosavadní tvorbou. Pravdou je, že náladou a zvukem se komplet hlasí spíše ke starším sourozencům, ovšem není to žádný invalida z domova důchodců. Zuby má ještě všechny svoje a umí jimi pořádně hryznout. Okuste sami, pokud vás už teď nebrní dásně.
7 / 10
Bobby 'Blitz' Ellsworth
- zpěv
DD Verni
- basa
Derek Tailer
- kytara
Tim Mallare
- bicí
Dave Linsk
- kytara
1. Devil By The Tail
2. Damned
3. No Lights
4. The One
5. Crystal Clear
6. The Sound Of Dying
7. Until I Die
8. Struck Down
9. Unholy
10. I Rise
Scorched (2023)
The Grinding Wheel (2017)
White Devil Armory (2014)
The Electric Age (2012)
Ironbound (2010)
Immortalis (2007)
ReliXIV (2005)
Killbox 13 (2003)
Wrecking Everything (live) (2002)
Bloodletting (2000)
Coverkill (1999)
Necroshine (1999)
From The Underground And Below (1997)
Fuck You And Them Some (1997)
The Killing Kind (1995)
Wrecking Your Neck - Live (1995)
W.F.O. (1994)
I Hear Black (1993)
Horrorscope (1991)
The Years Of Decay (1989)
Under The Influence (1988)
Taking Over (1987)
Fuck You (EP) (1987)
Feel The Fire (1985)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Spitfire Records
Stopáž: 50:23
Produkce: Colin Richardson
pokracuju dalej v tvoreni super diel a dufam ze im nikdy nedojde dych.bol by som velmi sklamani keby raz vydali album ktory by sa mi nepacil ale to asi nehrozi. tento album ma troska zo zvuku horrorscope, ktory je podla mna naj v ere bez gustafsonna a prave preto sa mi paci. odporucam vypocut tym ktorym nevadi skreklavi (nie blackovi) spev.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.