Můj blízký vztah s Miltonovými pohrobky trvá už požehnaných 27 let, což je podstatně déle než ostatní moje vztahy. Začal vlastně náhodou. V televizi jsem zahlédl klip k „True Belief“ a zejména scéna, kde se v umrlčí atmosféře tisknou extatické tváře na pletivo, se mi vyleptala do mozku. V době vydání „Draconian Times“ už jsem se pokládal věrného následovníka evangelia Mackintoshových riffů a hlubokého hlasu Nicka Holmese. Období kolem „One Second“, kdy frontman začal připomínat postavu z britské acid komedie, jsem prožíval zjitřeně, ale zlomovou desku dodnes držím v hluboké úctě.

Následný kolotoč proměn a posunů tu k depešákům, tu k britským kytarovkám a popinám, ve mně valné nadšení nevyvolává, ale neztrácel jsem naději, že ztracený ráj bude nalezen. Byly světlejší momenty („Symbol Of Life“) a pak bylo období pološera, které mi prosvítila až zádušní svíce „The Plague Within“, na které kapela vykopala mrtvolu sebe sama a oživila ji v nesvatém doom-stonerovém rituálu. Následná „Medusa“, která se vzorně vracela k melodičtějším kořenům z raných 90. mě ale zase lehce obešla, takže novinku „Obsidian“ nepříjemně doprovázel otazník, zda naše manželské soužití s PARADISE LOST neupadne opět do područí rutiny.

Od první chvíle, kdy jsem desku slyšel, opakuju bonmot: tahle kapela šla dopředu jen proto, aby se vždy měla kam vracet. Dílem proto, že mi přijde přesný, dílem proto, že jsem starý a nápadů i vlasů mi povážlivě ubývá. To samé, přinejmenším v případě druhé komodity, neplatí naštěstí o PARADISE LOST. Ano, opět se jedná o zařazenou zpátečku a důsledný návrat k tomu, co kapelu z Halifaxu udělalo na doom metalové scéně kultovní stálicí. Od úvodní tryzny „Darker Thoughts“ a následné truchlivé singlovky „Fall From Grace“ je krystalicky čitelná melodická linka kytar spojená s Holmesovým přednesem, v němž se střídají procítěnější vokály s brutálním murmurem.

Co opravdu potěší, navzdory předvídatelnosti má hudba PARADISE LOST stále sílu a relevanci. I když se stylově ocitáme někde kolem 1993, kapela nevyhlíží jako zloděj přistihnutý ve vlastní hrobce. „Obsidian“ je homage nejsilnější etapě kapely, zároveň poklonou jejich gotickým vzorům. Těžko si ve bangerech „Ghosts“ či „Forsaken“ nevzpomenout na pravidelný ponurý tep SISTERS OF MERCY, který má v podání PARADISE LOST těžkotonážní vibe a díky pestré hře bubeníka Waltteriho Väyrynena zábavnou finesu. Chrámová pompa v podobě varhan a smyčců tentokrát kapele vysloveně sluší. Greg Mackintosh vystřílel zlobné projekty ve znamenitém debutu projektu STRIGOI, tentokrát s kolegou Aaronem Aedym kouzlí báječné zádušní melodie a vrstevnaté kytarové tryzny, kterým to třeba v elegických „Ending Days“ pláče jako zamlada.

Střídání odlehčenějších gothrockových melodek s doom metalovou tísní činí z „Obsidian“ dostatečně členitou nahrávku, které hodně pomáhá i krásně hutný a čitelný zvuk. Jedinou lehčí výhradu bych směřoval k dramaturgii – zatímco první polovina desky graduje, závěr se (hlavně v bonusové verzi) ponuře vleče a vpouští do obsidiánové hrobky ducha repetitivnosti. Problém není ani tak v jednotlivých skladbách, přinejmenším oldschoolové „Hear The Night“ a „Ravenghast“ jsou velmi dobré, ale spíš ve vyznění celku.

Tahle drobná sublimace silného zážitku do éteru ale nic nemění na faktu, že PARADISE LOST zažívají na stará kolena skvělé období. Smířená, nikam nespěchající kapela, která ví, kde se jí daří nejlépe – v minulosti.