Nevím, zda se poslední dobou patří vždy, když ARAKAIN vydá nové album, bilancovat, ale ono se to vlastně asi nabízí samo. Podobnou stálici (a podobně úspěšnou, musím samozřejmě dodat) totiž aby člověk na domácí scéně pohledal. Tak tedy vězte, že aktuálně domácí metaloví nestoři zapisují již sedmatřicátý rok své existence, Jiří Urban, jediný zakládající člen v jejich sestavě, slaví šedesáté narozeniny, a k tomu všemu si kapela nadělila osmnácté řadové album s názvem „Jekyll & Hyde“, poctivě dodržující tradici v nečeském pojmenovávání studiových nahrávek.

Ano, kapela si nadělila. Myslím, že v tomhle konstatování se toho skrývá daleko víc, než je na první pohled zřejmé. Pro koho je vlastně nové album důležitější, pro fanoušky nebo pro kapelu samotnou? Nestačilo by jí jen dál objíždět všemožné festivaly, nejlépe s hostující Luckou Bílou, jak se to ostatně aktuálně stejně děje, a na chleba by bylo vyděláno, album, nealbum?

Na první pohled zcela jistě. A když nahlédnete pod pokličku nahrávky samotné, zjistíte, že slova o nové autorské desce především pro vlastní potěchu jsou na místě. Nedomnívám se totiž, že materiál „Jekyll & Hyde“ zvedne kohokoliv z příznivců kapely ze židle, a naopak, že pokud bude kdokoliv z nich chtít slyšet ARAKAIN ve výborné a reprezentativní formě, sáhne po novince pravděpodobně až v jedné z posledních řad.  

Dlouholetá praxe a rutina tady totiž zvítězila nad obsahem, pročež album znamená jeden z nejslabších článků celé diskografie Pražanů vůbec. A přestože se v úvodní a jistě nejlepší věci alba „Dnes ještě ne“ kapela celkem oprávněně nebojí vypíchnout vlastní jedinečnost („ač proud si létama šel, kam chtěl, nás zajímal jen poctivej riff“), je to poměrně kontraproduktivní, neboť z následujícího dění na desce to prostě a jednoduše není moc poznat. Dostáváme se zde totiž na křehký led právě ne zcela svěžích riffů, motivů a refrénů, které dohromady nepůsobí jako nic jiného, než jen mlácení prázdné slámy.     

Vyjmenovat skladby, které jdou alespoň trochu proti popsanému proudu, je pak díky tomu poměrně jednoduché. Krom jmenovaného otvíráku už je to vlastně jen „Hathor“, typicky pozdně – arakainovská věc s o to důkladnějším tahem na bránu, a „Jen vaše ruce“, duet Honzy Toužimského a Luckou Bílou, napsaný jistě pro příležitosti společného živého hraní (což z něj mimochodem vyzařuje na všechny strany), ale člověk si jej alespoň neomylně zapamatuje a zařadí. A to se právě o prakticky veškerém zbytku „Jekyll & Hyde“, včetně titulní skladby, bohužel říct nedá.               

Osmnáctá položka v diskografii ARAKAINu tudíž není rozhodně psána bůhvíjak ozdobným písmem a vypovídá o tom třeba i taková drobnost, jakou je její prachmizerný obal (už potřetí za sebou, mimochodem). Ten totiž rovněž podtrhuje aktuální studiovou „formu“ kapely, která zřejmě stačí uspokojit potřeby jí samotné, ale rozhodně ne jejího dlouholetého a oddaného fanouška. Bohužel.