Tak konečně. Jedna z bezpochyby nejočekávanějších tuzemských desek pro letošek dorazila na pulty prodejen s hudebními nahrávkami a gordický uzel, který už určitě nějaký ten pátek ležel v hlavě nejednoho z nás, může být definitivně přetnut. Aleš Brichta versus Petr Kolář, ´starý´ ARAKAIN versus ARAKAIN ´nový´. Myslím, že kapela sama vnímala tenhle otazník velmi intenzivně, o čemž nakonec svědčí i nezvyklé předvádění nového materiálu naživo ještě dlouho před jeho premiérovým zvěčněním v drážkách hudebního nosiče.

Bylo asi celkem jasné, že Petr Kolář je lepším zpěvákem (rozuměj v pravém slova smyslu) než Aleš Brichta, ale že kapelu nakopne takovým způsobem, jako se mu to na „Metalmorfoze“ podařilo, jsem skutečně netušil (i když jeho působení v PRECEDENS mě vlastně mohlo naťuknout, že). Od úvodních „Ptáků z ráje“ ždímá své hrdlo skutečně na maximum, a protože v tomhle jeho hrdle je ukryto opravdické malé zlato, celkové vyznění alba s jeho zpěvem je oním příjemným způsobem destruktivní, ba dokonce bych se nebál říct, že všem skladbám dodává tenhle zpěv neopakovatelný dramatický náboj vyhánějící adrenalin až kamsi hodně vysoko. Tedy ne, že by tomu tak snad v minulosti obecně nebylo, to v žádném případě, ale právě že jen v obecné rovině. A teď je z obecné roviny rovina netušená a s kapelou to jaksepatří hýbe, zvláště když místy poměrně slyšitelně přitvrdila, tak jak to zřejmě zejména pánům Urbanovi a Kubovi jde samo od přírody (mimochodem mám dojem, že na albu zaslechneme i přímé paralely s jejich projektem Kain). Jako třeba v již zmíněné úvodní těžké metalové moderně, kde vás uzemní originální kytarová vozba se zajiskřením alá Slayer v sóle, v „Padej“, v jehož záhlaví stojí opravdu ocelově thrashový megariff a naopak si překvapivě vystačí bez onoho obligátního sóla nebo v drásavé „Barbaři“ s typicky navnaďující a lechtivou předehrou (podobně jako v „Muzeum zla“). Ale výčet skladeb, u nichž se ´přitvrdilo´, tím rozhodně nekončí, jen je třeba onu tvrdost v podtextu Kolářova vokálu objevit také pod slupkou typického arakainovského standartu z let minulých. Takový „Aut“, ačkoliv vedený ve středním tempu, jí doslova hřímá (a určitě k jejímu zvýraznění nepotřebuje záměnu slovíčka „sakra“, jak tomu bylo na singlu, za současné velmi nešikovné „kurva“), stejně jako asi nejlepší věc na albu, rovněž singlová „Prázdnej kout“ s živelně pulsující vyhrávkou, v jejímž refrénu Petr Kolář jednoduše čaruje.

Ovšem nebylo by to album pražských nestorů, kdybychom na něm nenarazili na další dvě skupiny skladeb, na jejichž přítomnost jsme si už u ARAKAINu zvykli a bez nichž už by to asi nebylo ono. Melodicky a nápadově velmi pestré opusy „Bláhová víra“ (tak trochu ve stylu hymnusů jako „Farao“), „Výlet (Trip II.)“ a „Znamení doby“, u nichž nezbývá než vyslovit uznání jejich autorům, neboť se znovu dokázali na tenkém ledě současné studnice metalové inspirace pohybovat s přehledem a graciézností sobě vlastní, a tempo uvolňující pomalé věci, stabilně povedená „Jsou tady“ a (tak trochu očekávané) Machovy záležitosti „Slávou opilí“ a „Zpátky jít“, k nimž ovšem z podobně prozaických důvodů jako výše asi rovněž není co dodat. Kapitolou samou pro sebe je závěrečná hitůvka „SpiDr. Man“, o jejímž názvu se dlouho spekulovalo jako o titulu pro celé album. Klávesový motiv tak trochu v duchu OK Bandu, nezvykle zpěvný refrén a typická vokální epizodka na téma „óóóó“, to jsou všechno prvky, které ve spojení s ARAKAINem působí minimálně neobvykle a přes to je právě v téhle skladbě objevíme všechny pěkně pohromadě. Jenže nejspíš právě proto je to skladba mimořádně povedená a já jsem upřímně nadšený tím, že právě takovou věc kapela na desku zařadila, tím spíš, že jejím prostřednictvím by mohla zabodovat i v rádiích či televizích. Pokud se pak týče víceméně nenápadných skladeb „Mládí v hajzlu“ a „Tah jezdcem“, mám dojem, že si je kapela mohla klidně odpustit, neboť spíše než cokoliv jiného jen neúměrně a zbytečně prodlužují hrací dobu a album je i bez nich kompaktní a téměř dokonalé.

Téměř pak proto, že s Alešem Brichtou kapele neodešel jenom zpěvák, ale rovněž také výhradní (a většinou šikovný) autor textů, pročež před ARAKAINem stál opravdu těžký úkol vyrovnat se i s touto ztrátou, jinými slovy onen výše zmíněný důležitý okamžik číslo tři. A upřímně, v tomhle směru je všechno špatně. Petr Kolář, který se mimochodem nedávno v magazínu Spark svěřoval s tím, že dosud texty víceméně nepsal a je to tedy pro něj nová výzva, se utápí v celé řadě dvojsmyslností, jinotajů a rádoby básnických obratů, až se v jeho textech doopravdy nevyznám a až na výjimky opravdu netuším, o čem který z nich je. K tomu přidává neobratnosti typu „dej si chvíli free“ („Jsou tady“) nebo „…padej, už se nevracej nebo budu zlej, nečum, život už je takovej…“ („Padej“) a neštěstí je na světě. Ale i ostatní autoři textů na tom nejsou o mnoho lépe, ať už je to Zdeněk Kub s opravdu směšnými kousky „Mládí v hajzlu“ („…už ti hochu není dvacet – není šance stlačit reset – už ti jinej účet sečet – nemá cenu nad tím brečet…“), přičemž zbytečná vulgarizace („v prdeli je tvoje mládí“) asi rovněž není na místě, protože tvrdá je kapela ažaž i bez takových berliček, a „Barbaři“ („…bílý stoupá dým – nad hradištěm ztemnělým – hrůzou oněmí – všichni když se objeví – ohnivý – had zběsilý…“), kterýžto kousek je evidentně napsán pod dojmem jinak velmi inspirujícího filmu „Vikingové“, nebo Mirek Mach s tuctovou ploužákovou výplní „…chci zpátky jít – zas dál jen snít – co víc si přát – co má se stát…“ („Zpátky jít“). Snad jen Urbanův „Výlet (Trip II.)“ snese trochu přísnější měřítka, ale co znamená jedna skladba proti čtrnácti, že. Možná by stálo za pokus oslovit někoho kompetentnějšího, aby všechno to, co kapela tak skvěle ovládá a co jí evidentně jde (a vůbec toho není málo, ba právě naopak), nezůstalo zastíněno druholigovým výkonem na poli lyriky.

Protože, má-li ARAKAIN i nadále vévodit tuzemskému metalovému národu, jakože předpoklady pro to má hmatatelné, bude se muset srovnat i s tímhle dopadem Brichtova odchodu. Jinak by to asi ani nebylo možné, i když všechno ostatní je skutečně málem dokonalé. Ale tak už to na tom světě chodívá, že máloco je hned takové, jak bychom si to v hloubi duše přáli, a že teprve další a další nová zkušenost nás dobrušuje k úplné dokonalosti. A já předpokládám, že ARAKAIN nás ještě určitě nějaký ten pátek brousit chtít budou.