Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Thrashmetalová mapa světa v roce 1989 měla dva jasné středobody. Spojené státy americké s nejvýznamnější podmnožinou v sanfranciské Bay Area a Západní Německo, kam se tehdy jistě chtěla propadnout většina domácí omladiny, přísahající na zrod tohoto stále inspirujícího hudebního stylu. Ničivý kov si však pochopitelně hledal cestičky i všude jinde, jak už je to jen z podstaty věci jasné (vzpomeňme český ARAKAIN), a jednou z adres, na které překvapivě vykvetl, bylo i kanadské hlavní město Ottawa.
Zde už nějaký čas pod vedením multiinstrumentalisty Jeffa Waterse fungovala kapela se jménem ANNIHILATOR, která v onom roce vydala debut, v mnoha směrech přepisující do té doby zavedené pořádky. A nejen, že se „Alice In Hell“ (svádějící na první pohled svým názvem k úvahám o volnou parafrázi slavné klasiky „Alenka v říši divů“) stalo s více než 250.000 prodanými kusy do té doby nejprodávanějším debutem vydávajících Roadrunner Records, ono především ukázalo, že není limitů v tom, jak stále se ještě rodící styl pojmout a zahrát. Asi jako kdyby si takový thrasher s poctivým hárem pohodil hlavou a zjistil, že ty vlasy nemusí mít pořád jen strnule neučesané, volně padající, jak jim kořínky narostly, ale že se dají také přičísnout.
Album bylo skutečným zjevením, protože šlo zkrátka na thrashovou věc poněkud z jiného směru. Hravě, zdravě daleko techničtěji, než jen prostým drhnutím riffů, a se zabijáckým instinktem po tom, jak neznít tuctově. Zásadním způsobem k tomu dopomohl mnohovýrazový zpěvák Randy Rampage a krom skladatelského vkladu již zmiňovaného Jeffa Waterse také podobný příspěvek bývalého zpěváka Johna Batese (který mimochodem s kapelou v tomto směru spolupracoval ještě poměrně delší čas, pročež se nabízí otázka, zda pozdější úpadek kvality produkce ANNIHILATOR nesouvisí třeba i s jeho definitivní nepřítomností). Všechno to dohromady fungovalo naprosto skvěle a výsledných necelých čtyřicet minut hudby je tím pádem skutečným milníkem thrashmetalových dějin.
Ostatně to velmi vyzývavě naznačuje už neslýchaně procítěný instrumentální úvod „Crystal Ann“ a hned po něm skorotitulní věc „Alison Hell“, pojednávající nakonec o údajně skutečném příběhu psychicky narušené dívky, rovněž si v ničem nezadávající s tím, co do té doby bylo v thrash metalu slyšeno. Těch změn nálad, temp, vychytávek... . A nic z toho navíc neovlivnilo, že skladba zůstala kompletně krásně čitelnou a totálně hitovou, ba naopak. Není proto divu, že klip k ní na tehdejší MTV (v příslušných časech pochopitelně) koloval ostošest, a kdo chtěl držet prst na tepu thrashmetalové doby, musel zkrátka ANNIHILATOR znát a obdivovat.
Podobných es pak měla kapela v rukávu ještě dalších osm. Mezi jinými třeba uhrančivou „W. T. Y. D.“, v níž došlo také k definitivnímu rozbalení typického annihilatorovského riffostroje (aniž by to ovšem bránilo dalším nádherným zvratům a odbočkám), podobně kousavou „Wicked Mystic“, kde už to bylo zase o další kus přímočařejší, nicméně stále nesmírně barevné, a na závěr monument „Human Insecticide“, svištící a syčící přesně jako razantně účinný souběžně rozprašovaný jedovatý aerosol. Vážně, podobně nabušené a novátorské album abyste v onom posledním roce deváté dekády osmdesátých let pohledali.
Věčná škoda, že tuhle formu si ANNHILATOR následně udrželi už jen nějaký čas (dejme tomu tak do poloviny devadesátek), a že když se do jejich řad (a na svoji druhou studiovou nahrávku) v roce 1999 ve zjevném úmyslu navázat na slávu „Alice In Hell“ vrátil na albu „Criteria For A Black Widow“ zpěvák Randy Rampage, už to v žádném případě nebylo ono.
1. Crystal Ann
2. Alison Hell
[video] 3. W.T.Y.D.
4. Wicked Mystic
5. Burns like a Buzzsaw Blade
6. Word Salad
7. Schizos (Are Never Alone) Parts I & II
8. Ligeia
9. Human Insecticide
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.