Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Thrashmetalová mapa světa v roce 1989 měla dva jasné středobody. Spojené státy americké s nejvýznamnější podmnožinou v sanfranciské Bay Area a Západní Německo, kam se tehdy jistě chtěla propadnout většina domácí omladiny, přísahající na zrod tohoto stále inspirujícího hudebního stylu. Ničivý kov si však pochopitelně hledal cestičky i všude jinde, jak už je to jen z podstaty věci jasné (vzpomeňme český ARAKAIN), a jednou z adres, na které překvapivě vykvetl, bylo i kanadské hlavní město Ottawa.
Zde už nějaký čas pod vedením multiinstrumentalisty Jeffa Waterse fungovala kapela se jménem ANNIHILATOR, která v onom roce vydala debut, v mnoha směrech přepisující do té doby zavedené pořádky. A nejen, že se „Alice In Hell“ (svádějící na první pohled svým názvem k úvahám o volnou parafrázi slavné klasiky „Alenka v říši divů“) stalo s více než 250.000 prodanými kusy do té doby nejprodávanějším debutem vydávajících Roadrunner Records, ono především ukázalo, že není limitů v tom, jak stále se ještě rodící styl pojmout a zahrát. Asi jako kdyby si takový thrasher s poctivým hárem pohodil hlavou a zjistil, že ty vlasy nemusí mít pořád jen strnule neučesané, volně padající, jak jim kořínky narostly, ale že se dají také přičísnout.
Album bylo skutečným zjevením, protože šlo zkrátka na thrashovou věc poněkud z jiného směru. Hravě, zdravě daleko techničtěji, než jen prostým drhnutím riffů, a se zabijáckým instinktem po tom, jak neznít tuctově. Zásadním způsobem k tomu dopomohl mnohovýrazový zpěvák Randy Rampage a krom skladatelského vkladu již zmiňovaného Jeffa Waterse také podobný příspěvek bývalého zpěváka Johna Batese (který mimochodem s kapelou v tomto směru spolupracoval ještě poměrně delší čas, pročež se nabízí otázka, zda pozdější úpadek kvality produkce ANNIHILATOR nesouvisí třeba i s jeho definitivní nepřítomností). Všechno to dohromady fungovalo naprosto skvěle a výsledných necelých čtyřicet minut hudby je tím pádem skutečným milníkem thrashmetalových dějin.
Ostatně to velmi vyzývavě naznačuje už neslýchaně procítěný instrumentální úvod „Crystal Ann“ a hned po něm skorotitulní věc „Alison Hell“, pojednávající nakonec o údajně skutečném příběhu psychicky narušené dívky, rovněž si v ničem nezadávající s tím, co do té doby bylo v thrash metalu slyšeno. Těch změn nálad, temp, vychytávek... . A nic z toho navíc neovlivnilo, že skladba zůstala kompletně krásně čitelnou a totálně hitovou, ba naopak. Není proto divu, že klip k ní na tehdejší MTV (v příslušných časech pochopitelně) koloval ostošest, a kdo chtěl držet prst na tepu thrashmetalové doby, musel zkrátka ANNIHILATOR znát a obdivovat.
Podobných es pak měla kapela v rukávu ještě dalších osm. Mezi jinými třeba uhrančivou „W. T. Y. D.“, v níž došlo také k definitivnímu rozbalení typického annihilatorovského riffostroje (aniž by to ovšem bránilo dalším nádherným zvratům a odbočkám), podobně kousavou „Wicked Mystic“, kde už to bylo zase o další kus přímočařejší, nicméně stále nesmírně barevné, a na závěr monument „Human Insecticide“, svištící a syčící přesně jako razantně účinný souběžně rozprašovaný jedovatý aerosol. Vážně, podobně nabušené a novátorské album abyste v onom posledním roce deváté dekády osmdesátých let pohledali.
Věčná škoda, že tuhle formu si ANNHILATOR následně udrželi už jen nějaký čas (dejme tomu tak do poloviny devadesátek), a že když se do jejich řad (a na svoji druhou studiovou nahrávku) v roce 1999 ve zjevném úmyslu navázat na slávu „Alice In Hell“ vrátil na albu „Criteria For A Black Widow“ zpěvák Randy Rampage, už to v žádném případě nebylo ono.
1. Crystal Ann
2. Alison Hell
[video] 3. W.T.Y.D.
4. Wicked Mystic
5. Burns like a Buzzsaw Blade
6. Word Salad
7. Schizos (Are Never Alone) Parts I & II
8. Ligeia
9. Human Insecticide
Nejdřív jsem byl skeptický, ale INTERPOL si mě znovu získali. Jasně, energii a hitovost prvních alb už nečekejte, přesto si kapela zachovává ono neuchopitelné kouzlo, které poznáte na sto honů. Intimní, hladivá a překvapivě podmanivá deska.
Táto kapela už tuším viac púta svojou vyšinutou HR politikou ako hudbou. Toto je vážne slabotka. Plytčina bez nápadov. Wow, máte výborného bubeníka! A čo ďalej?
Jsou nahrávky spadající do šuplíku atmosférický black metal, které vás při poslechu neotravují, příjemně tečou jedním uchem dovnitř a druhým ven a chvílemi mají blíže k ambientu. Opravdu velmi pěkná hudba na pozadí, ale co jsem to vlastně poslouchal?
Svět hoří, asfalt měkne a čtyřka z Oklahomy k tomu dodává soundtrack. Další porce sonické beznaděje od kapely, která dokáže proměnit lidskou úzkost v překvapivě návykovou formu.
Bergenská smečka zjednodušila projev směrem k studenému, agresivnímu meloblacku, který mgłavě připomene tvorbu jistých kontroverzních Poláků. A ono to funguje. Čitelný, přístupný, dynamický materiál působí přiměřeně epicky i bez větší orchestrální pompy.
Výživná směs žánrů, mathrockový základ, melodie, emo nálady i post hardcore útočnost. Neposedná rytmika žene skladby do neustálých změn a výrazný ženský vokál umí být přirozeně zpěvný, ale též vyhroceně útočný. Alternativa v tom dobrém slova smyslu.
Francúzsky black metal bol vždy trochu „iný“, a MOURIR tento stereotyp potvrdzujú. Za valivým, pomalým tokom disonantného čierneho kovu, zamračenom ako pán na obale dosky, sa skrýva prekvapivá dávka melódií. Na ploche 40 minút sa tento kontrast neopočúva.