Když ARAKAIN vydal v roce 1992 své třetí regulérní studiové album „Black Jack“, byla v tom možná i jakási paralela se stylovým obratem americké Metallicy na jejím slavném ´černém´ albu (1991). Ono to, pravda, nebylo až zas takové překvapení, když těsně před vydáním desky si o očekávané změně štěbetali už i vrabci na střeše, nicméně v jistém smyslu to byla skutečnost minimálně překvapující. Thrash metalu jako takovému totiž ještě nebylo úplně odzvoněno, tuzemsko bylo pořád hladové po jakékoliv metalové hudbě, a tak se dalo čekat, že i kdyby ARAKAIN pokračoval v doposud načaté cestě, jistojistě by se dobral dalšího velkého úspěchu. Tím spíš jsem ale přesvědčen o tom, že „Black Jack“ neznamená jen jakýsi komerční ústupek, ale že doopravdy pramení z vnitřního autorského vývoje dvorních skladatelů skupiny, poznamenaného především přibývajícími léty a zkušenostmi.

Přitom úvodní, titulní kousek ještě vlastně ani nenaznačuje, že se bude konat něco, na co u ARAKAINu nejsme zvyklí. Skladbu rozjíždí poctivě thrashové tempo a řezající kytary rovněž nevěstí nic jiného než čistokrevný a pořádný nářez, poznamenaný snad jen opravdu výborným zvukem, jaký dosud kapela na nahrávkách neměla. Akustické vybrnkávání a klávesové vsuvky však už následně varují, i když pořád to ještě nemusí být pravé znamení. To přichází až ve skladbě druhé, v melancholicky zachmuřeném „Harlekýnovi“. Náhle je úplně pryč thrashová zběsilost a rvavost, ale, což musí jeden s povděkem kvitovat, zůstává dusivá kytarová naléhavost, podmalovaná citlivou prací s nečekaně invenčními a barevnými melodiemi, a to nejen v okamžicích, kdy znovu dostává prostor akustická kytara. Za asistence doopravdy zpívajícího Brichty se tak kapela posouvá kamsi do heavy metalové dimenze, jíž ovšem vtiskává svůj vlastní a jedinečný výraz. Ještě typičtěji to pak skupina (protože „Harlekýn“ je opravdu výjimečný a neopakovatelný) předvádí v „Labyrintu“, neboť až teprve tam je dle mého definitivně představena její nová tvář, totiž ona dusivá kytarová naléhavost, poznamenávající téměř celou skladbu, přerušovaná hlavně poněkud jednodušším riffem a o malinko větší špetkou melodiky v refrénu, případně nějakým dalším motivem, který je v té které skladbě jaksi navíc (konkrétně v „Labyrintu“ je to nadýchaná basová mezihra). Pomalá a city hýřící skladba „Zapomeň“ by rovněž mohla být považována za dalšího posla nové skupinové strategie, ale při vzpomínce na to, jak silné ´ploužáky´ dovedla kapela již ve své daleké minulosti je jasné, že tomu tak není, a že zde spíše než o cokoliv jiného jde právě o další podobně silný kousek. Přehlídka novotou vonícího pohledu na věc pokračuje až v následujících kouscích „High Attack“, „Ty se nezdáš“ (další z pravidelných skladeb s textem na „ženské“ téma) a „Don Quijote“ (kde se v refrénu nádherně vyjímá jemně krákající Brichtův zpěv), definovatelných právě podobným způsobem jako „Labyrint“. Záměrně jsem ovšem vynechal dvě skladby, které toho přináší ještě o trochu více. Jedinečný hymnus „Kolonie termitů“ se skvělým Brichtovým textem („… jako voli jdem za prvním v řadě, berem za svý kdejakej žvást, myslet bolí, když plný jsou kádě, jenže ruce se začínají třást …“), v němž se tak jako v „Harlekýnovi“ odráží neopakovatelný a jedinečný nápad a riffový motiv, z čehož ve finále vzniká opravdová metalová krása, jíž by rok 2002 coby letopočet vzniku slušel stejně tak jako rok 1992, a skutečně zvláštní a výbornou „Ukolébavku“, založenou především na zvláštním a od ostatních skladeb velmi odlišném feelingu a výrazu, asi tak jako když vedle některé klasické české pohádky postavíte některou z pohádek H. Ch. Andersena a ucítíte ten podivný a tak trochu studeně hmatatelný rozdíl, ačkoliv jde v obou případech o pohádku. Ale ani u těchto dvou skladeb nemůžeme než nerozpoznat stejným směrem namířený odklon od thrash metalové minulosti, nastartovaný teď už velmi přesně určeným směrem, a to i přesto, že z pohledu celého kompletního alba vzato, na několik málo odkazů na styl, z nějž kapela před přípravou tohoto alba vyšla, přece jen také narazíme (již zmíněná titulní „Black Jack“ nebo „High Attack“).

Pominu-li rovněž přítomné klasické průvodní znaky, na něž si už posluchač ARAKAINu musel zvyknout, tedy vynikající kytarovou práci, rozpracovanou až do těch nejjemnějších melodických zákrut a odboček, vynalézavé bicí a jedinečného Aleše Brichtu jak za mikrofonem, tak i za psacím perem, musím jednoznačně konstatovat, že na „Black Jack“ ARAKAIN minimálně velice přesvědčivě naznačil, že má jistojistě velmi citelné a hmatatelné vlohy stát se největším tuzemským metalovým spolkem, z nějž by se časem mohla stát i opravdová legenda. A je vůbec věcí názoru, jestli se tak nestalo už právě na tomhle albu.