Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CRADLE OF FILTH počas svojej bohatej kariéry dosiahli snáď všetko, čo bolo možné v pozitívnom i negatívnom zmysle, a mám pocit, že sa dostávajú do pozície, kedy už nič nemusia, len môžu.
To dokazuje jednak oklieštenie zostavy pri aktuálnom albume na tvorivé trio Dani - Paul - Martin, jednak aj úsmev vzbudzujúce prehlásenia o návrate do minulosti.
Dani v rozhovoroch deklaroval, že sa chce s „Manticore“ vrátiť v k jednoduchším konštrukciám z debutového obdobia a doslova dať materiálu punkovejší a melodickejší charakter. To z pohľadu súčasnej personálnej konštelácie kapely môže predstavovať posun tým správnym smerom, keďže Paul Allender je síce technicky zdatný, ale nie až taký kreatívny gitarista.
Spolu s komplikovanou hrou Martina Škaroupku, ktorý si tentokrát berie na starosť aj klasické nástroje, predstavuje predpoklad vytvoriť zaujímavo vyvážený celok.
Aj keď sa to na prvý posluch nezdá, „Manticore“ je veľmi funkčným albumom a v tomto aspekte by sa dal prirovnať k „Midianu“. Kratšia celková stopáž, jednoznačne orientované skladby bez naťahovania, výborná produkcia, skvelý zvuk - všetko v tomto prípade zapadá do seba ako autormi želané temné gotické puzzle.
Formálne naozaj nie je čo vytknúť, čo je znakom toho, že tentokrát chémia kapely zapracovala na sto percent.
Skladby sú agresívne a svižné, a pri posluchu sa mi svojim vyznením snáď najviac približovali k úspešnému „Abrahadabra“ od DIMMU BORGIR.
Isteže, CRADLE OF FILTH majú trocha inú tvár, ale funkcionálne zapojenie neprehnaných orchestrácií, melodika a atmosféra prinášajú isté paralely. Všetky hudobné prvky sú naskladané vo veľmi vyvážených pomeroch, a tak tu máme ako blackmetalové sypačky, heavy metalom a punkom zaváňajúce melodické postupy, klasické klávesy a Allenderove typické (miestami naivné) vyhrávky, ktoré sú korunované rytmicky komplexnou a precíznou hrou Martina.
Miesta zaváňajúce hlušinou sú navyše umne doplnené orchestrom a celok je v tomto smere ozdobený z môjho pohľadu solídnym introm a outrom.
Už snáď nejakú dekádu je Daniho vokál predmetom polemík, osobne som si na jeho aktuálnu polohu a snahu o akýsi pseudomelodický spev zvykol.
Za reprezentantov toho, čo sa na albume deje, by som vybral trojicu v podobe heavy-punkovej „For Your Vulgar Delectation“, gotickej balady „Frost On Her Pillow“ a poriadnemu náklepu „Huge Onyx Wings Behind Despair“.
Za totálnou precíznosťou je možné pozorovať aj tieň prílišnej strojenosti a nedostatku odvahy posúvať sa ďalej, ale to od CRADLE v súčasnej dobe môže očakávať len málokto. To, čo tu máme, je nahrávka, ktorá piluje koncept kapely do presnej podoby, v akej ho autori chceli mať, s atmosférou cielenou inam ako v časoch najväčšej slávy.
Ako z predchádzajúcich riadkov vyplýva, je to u mňa rozhodne posun správnym smerom. Nedostatky „Darkly Darkly, Venus Aversa“ sa do veľkej miery podarilo eliminovať, album má ako celok spád a je možné z neho vycítiť jasný koncentrovaný autorský zámer, podporený tradičným prvoplánovým hororovým konceptom, o ktorý vždy išlo.
„The Manticore And Other Horrors“ zaujme v bohatej diskografii kapely dôstojné miesto ako nahrávka, ktorá je dokonalým reprezentantom obdobia, postojov a nálad, v ktorých vznikla. Tým si jasne definuje okruh poslucháčov, ktorí toto obdobie a smerovanie rešpektujú a akceptujú. A do tohto kruhu sa tentokrát bez problémov zaradím aj ja.
Album zaujme v bohatej diskografii kapely dôstojné miesto ako nahrávka, ktorá je dokonalým reprezentantom obdobia, postojov a nálad, v ktorých vznikla.
1. The Unveiling of O
2. The Abhorrent
3. For Your Vulgar Delectation
4. Illicitus
5. Manticore
6. Frost on Her Pillow
7. Huge Onyx Wings Behind Despair
8. Pallid Reflection
9. Siding with the Titans
10. Succumb to This
11. Sinfonia
Z malé zvědavosti jsem několikrát vyslechl a musí se tomu něco nechat. Místama slušně zábavný "dřevní hevík" se solidní orchestrací a v poho bicíma. Nejlepší album z úpadkové éry kapely, to jest od Nymphetamine, je tu, ale nic velkého zase nečekejte.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.