V útrobách zastrčeného podniku, který se dusí v tajemném závoji tabákového dýmu a chrchle ústy dekadentů, zkrachovalých snivců a galantních vampírů, usedám k zaprášenému stolu, ke křištálově modrému vesmíru ve sklenici, který ve vteřině vzplane tajemným ohněm inspirace a vykládám na stůl zažloutlé karty. Ve hře, jejíž pravidla tak dobře znám.

Ke kapele jménem CRADLE OF FILTH mám (a vy služebně starší štamgasti to dobře víte) velmi rozporuplný vztah. Od víceméně pobaveného přihlížení zrodu kultu („Principle Of Evil Made Flesh“), přes pozvolnou genezi skutečné kvality nad maškarádou („Vempire“), přes čilý rozkvet vampíří dekadence (vrcholný počin „Dusk And Her Embrace“ a poněkud zpátečnickou, avšak stále výtečnou bloody operu „Cruelty And The Beast“), přes pro mne triumfální rozkvet kašpařiny na úkor zábavnosti („Midian“), přes škobrcání na polích komerce, které vyvrcholilo zbabraným pokusem zabodovat u komerčního labelu dřevním albem „Damnation And A Day“. Stále jsme je sledoval, stále ve mně vyvolávali emoce, hnus i pobavení, příjemné chvění i odporný třas. Šmajchlování s luxusní kurtizánou Sony Music skončilo rázným vyhazovem a Dani Filth se svými maškarami jakoby stáli na počátku všeho...

... a na počátku nebylo slovo, nýbrž „Nymphetamine“. Nadopován touhle zvláštní drogou stojím náhle na postu, který jsem před dávnou dobou vyklidl – na postu zastánce albionských čertíků a roztodivných škrholů. Ano, CRADLE OF FILTH hrají něco, co podezřele připomíná černým kovem pajcnutý heavy metal. Odvahu a komparační nadšení kolegy Darkmoora (viz níže) nesdílím, přes všechny drobné korekce je novinka stále plnohodnotným dílkem špindírů se svým všudy, dokonce svým melodickým rukopisem evokuje dobu „Cruelty...“, byť po vzoru předchozího počinu slevuje z orchestrální pompy. Koket s příměsemi těžkých kovů není u Kredlíků ničím novým, jen na aktuální fošně je vše sympaticky nezakryté a otevřené. Pro mne má „Nymphetamine“ něco, co jsem u Kolébky na posledních počinech postrádal – zábavnost, chytlavost, melodičnost, atmosféru. Slévání materiálu v jedno velké drrrhni, jaké bylo k slyšení na nedochůdčeti „Damnation...“, je náhle historií dávno propadlou. Téměř každá píseň na albu (nepočítám-li dřevní a tařka punkově řízné odrhovačky „Gilded Cunt“ a „Medusa And Hemlock“) disponuje čitelnou strukturou, zvratem a hlavně – silným ústředním motivem. Ať už je to klasická cradlovská kytarová vyhrávka – pro příklad zajděme k atmosferické „Nemesis“ či až netypicky veselé trdlovačce „Coffin Fodder“ – nově též harmonická vokální linka – tuze chytlavá titulka „Nymphetamine“, která dokazuje, že albionští upírci umí stále něžně hladit – či zběsilé riffování – tady bych vypíchl lovecraftovskou smršť „Mother Of Abomination“, která je esencí škatulky kinder metal. Všechny tyhle věci mi na předchozí desce chyběly, všechny tyhle věci zajišťují, že ani delší skladby nerozleptává stereotyp a hodina a čtvrt ve společnosti muzicírujících maškar uběhne jako velká voda.  Za novými kompozicemi navíc zase cítím příběh, určitou koncepci, která mi dovolí si zahrát na rozverného snivce a povolit uzdu fantazie. To je ono kouzlo, pro které jsem kdysi CRADLE OF FILTH miloval. A ono je zpátky. Ano, trochu vylouhované, místy vyčpělé (zejména tam, kde se po vzoru posledních desek hraje velké tvrdé bububu bez hlavy a paty – pár takových míst se na albu najde), ale příjemné chvění se dostavuje.

Nejedná se samozřejmě o žádné velké zrání, spíše o zastydlou pubertu. Ale tam, kde jsem onehdá cítil pouze zamrzlou infantilní pózu, najednou cítím radost z hraní, chuť vyseknout melodické pukrle, nechat vyniknout bicí Adriana Erlandssona a starou dobrou klávesovou něhu. Ne náhodou se album znovu vrací k pomalejším tempům a ke ztišeným ukolébavkovým partům (viz taková „Gabrielle“), ve kterých hraje prim basa, klavír, samplovaný sbor a samozřejmě Dani. Mimochodem – jeho vokál vyšeptává, zdá se, že vrchol má dávno za sebou a dostavuje se logická únava materiálu. Jenže „Nymphetamine“ si vystačí i hudebně a Daniho strnulá póza trochu ustupuje, což je jen dobře. Všemu jen a jen napomáhá báječný masitý a průrazný zvuk, který je zase ochlup lepší než na poslední fošně. Osobně bych se klidně obešel bez vycpávkových orchestrálně-sborových doplňků (zejméná sborové mňauuu v intru „Satyriasis“ mě slušně irituje), ale halt porce patosu už k těmhle černokněžníkům neodmyslitelně patří, dělej co dělej, čertu rohy nenarovnáš...

Mohl bych sice hodit nejednou jedovatou slinou, ale konec konců, to udělali jiní (a zhnusená zášť jejich zdá se mi někdy až příliš strnulá, ale k čertu s provokacemi...). Mně tenhle absinth šmakuje a omotal mi svou sladkou chutí mozek jako hříšný chřestýš. Zašlé časy slávy se nikdy nevrátí, ale přinejmenším jsem ten smrtelník, pro kterého se hnijící mrtvola zvedla z kolébky špíny a zase ke mně promluvila srozumitelným jazykem. Melodickým a chytlavým jako nikdy dřív. Vypráví záhrobní pohádky, které mám tak rád. Už sice ne tak sugestivně jako dříve, ale přece... budu tomu hlasu rád pozorně naslouchat.