K soše Cradle Of Filth se v posledních měsících sesypaly utěšené hromady slov... Aby také ne - vampíří orchestr stačil nahrát řadové album Midian, roztočit DVD a film (Cradle Of Fear), upsat se hudebnímu kolosu Sony Music a v neposlední řadě vydat CD, které se sice tváří jako řadovka, ale ve skutečnosti je to důmyslně poskládané MCD.

Jak už bývá u Špindírů dobrým zvykem, booklet je na úžasné grafické a designerské úrovni, hýří barvami, ženskými vnady, latexem a pekelnou blasfemií. V naplňování tradice pokračuje i intro Sin Deep My Wicked Angel, které je fúzí Hellraisera, futuristické války a vlhkého snu velebníčkova. Samotná hudební výplň je pak syntézou očekávaného a překvapivého (příjemně, to předesílám). Zbrusu nové skladby představují Cradle Of Filth ve zbroji, jakou vídáme již od EP From The Cradle To Enslave. Členitý, pestrý, chutný, nespoutaný symfonický black metal s neignorovatelnou příměsí deathově hnilových samospádů, trashových pilek zubatek a krvavého tyjátru, který táhne ke Kolébce neřesti davy fanoušků. Není se co divit - veteráni sice se slzou v oku vzpomínají na nekompromisně temné vampíří misály z Dusk and her Embrace, ale nové nálože táhnou stravitelnou agresivitou a monstrózně nafouknutou show, která hřeže všude kol. Jen si poslechněte All Hope in Eclipse - to je prosím téměř stadiónový black metal!

Ačkoli asi cítíte remcavý podtón, ve skutečnosti není co objektivně vytknout - nové kousky drží po všech stránkách, zvukově šmakují a když se do toho chlapci zostra opřou, můžete si vychutnávat i charakteristické černé úprky s nezaměnitelným pulzem riffového nosníku (lahůdková Born In a Burial Gown). Maestro Dani opět skřehotá a kvílí jako banshee na vrcholu životních sil, některé zvuky jsou již vpravdě záhrobní, neboť snad není tvora na tomto světě, který by jejich vyluzováním nepřišel o hlasové vazy...

Příjemným kořením a pro mne definitivním štemplem kvality Bitter Suites To Succubi jsou kousky vypreparované z prastarého debutního zářezu Principle Of Evil Made Flesh. Postrádám - li v nové tvorbě atmosferický faktor blackových prasičinek a neředěné železitosti pannenské krve, pak se mi v neřízeném množství dostávají ve třech znovunahraných válech. Skladby Principle Of Evil Made Flesh a Summer Dying Fast jsou neuvěřitelně dynamickou zběsilostí, která do mrtě těží z jednoduchého riffu, ďábelského hrdla Špindírova a nově i ze skvělého zvuku.

Taková The Black Godess Rises je zase důkazem, že velká gesta a cit pro perfektně poskládanou píseň mají britští satanášové od svých prvopočátků. Nafouknuté mýty o kapele absolutních amatérů, která se dostala na výsluní pouze kontroverzemi typu triček s onanujícími jeptiškami a plivancemi na krucifixy, praskají v té funebrální nádheře jako nebožtíci v kremační peci. Do puntíku skloubená brutalita s krásnou takřka klášterní (ho ho!) éteričností vokálu Sarah Jezebel, to je prosím lahůdka lahůdek!

A mohl bych pokračovati do světa skonání, mohl bych pitvat neskrývaný hitový potenciál black gotického výplodu No Time To Cry (je to tuším cover...), mohl bych se zase vracet k tomu, že nová tvorba Kolébky už není to, co bývala, ale říkám jenom jedno. Nehledě na částečnou degeneraci ze světských ovací považuji Cradle Of Filth pořád za velmi kvalitní seskupení.
Amen!