MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od druhého dílu velkolepého až pompézního dvojalba „Heliocentric/Anthropocentric“ německých THE OCEAN jsem po pravdě žádné velké divy neočekával. Nový hudební model, který kapela představila na „jedničce“, byl na můj vkus až příliš utahaný a nezáživný a doufat v nápravu, či návrat ke starým pořádkům jsem se v případě „dvojky“ zrovna dvakrát neodvažoval. Skutečnost však ukazuje, že jsem tyto hudební badatele podcenil. Kapela stejnou chybu neopakuje a „Anthropocentric“ se překvapivě od „Heliocentric“ výrazně liší. K mé velké spokojenosti kapela tentokrát mnohem více respektuje svoji kvalitní metalovou minulost a nová deska se jeví spíše jako pokračování temně post-metalového „Precambrian“ z roku 2007, než umírněného a neškodného prvního dílo letošního dvojalba.
Nahrávku otevírá masivní, téměř desetiminutový, titulní kus, do kterého kapela nahustila, všechny aspekty současných THE OCEAN. Jsou tam drtivé riffy, výbušné bicí i akustické brnkání, smyčce, řev i melodické zpěvy. Kapela hřmící pasáže prokládá těmi vzdušnými, melodickými, ale tentokrát je mnohem úspěšnější. „Anthropocentric“ je obdivuhodně rozmanité, ale jako celek působí přehledně a logicky. V každé skladbě lze nalézt něco zajímavého, v „She Was The Universe“ je to chytlavý refrén kontrastující s počáteční valivou hradbou, v prvních dvou dílech „The Grand Inquisitor“ jsou to výborné kytary, v divoké „Sewers Of The Soul“ nečekaně „true“ metalové sólo a v třetím dílu „The Grand Inquisitor“ jsou to ženský zpěv, klávesy a smyčce. Zejména ty odlehčené úseky s melodickým zpěvem, které na „Heliocentric“ nejvíc drhly, jsou zde mnohem lépe vymyšlené a nepůsobí tolik kýčovitě. Je jich méně a fungují spíše jako zklidňující předěl, který nechá posluchače odpočinout od typicky „oceánského“ postmetalového hromobití. V tomto ohledu se povedla především instrumentálka „Wille Zum Untergang“ se svoji příjemně zadumanou postrockovou atmosférou. Tu však vzápětí vystřídá hlasitý a skočný rockový kousek „Heaven TV“ a já se nestačím divit, jak do sebe vše zapadá a jak je album zábavné.
Další zásadní změna se odehrává překvapivě ve zpěvu. Loic Rossetti se nepouští tolik do toho jemného melodického vokálu, který není úplně jeho parketa a věnuje se spíše řevu. Rázem není tak toporný jako na „Heliocentric“ a jeho ostrý zpěv desce mnohem více sluší. Všechny nástroje vynikají osobitým stylem hraní (zejména styl bubnování dělá desku zajímavou), ale i přes výrazné instrumentální dovednosti a snahu o moderní pojetí zůstává pro album prioritou živelný a strhující metalový nářez, za což zvedám palec především.
„Anthropocentric“ je samozřejmě, jak bývá u téhle party zvykem, textově koncepční dílo. THE OCEAN pokračují ve svém vznešeném filozofování, které se tentokrát věnuje úloze lidstva ve vesmíru. Do metalové hudby zapracovali myšlenky klasiků (Dostojevskij, Nietzsche) a řeší teze, které určují člověka jako hlavního hybatele světového vývoje (!).
Kapela působí na „Anthropocentric“ sympaticky nadžánrově a její chuť nestát na místě a pilovat svůj projev k dokonalosti tentokrát slaví úspěch. Nový model použitý na „Heliocentric“ skombinovali se starší více zuřivou tvorbou a vše je tak, jak má být. Srovnávat švýcarsko-německý band s konkurencí aktuálně moc nejde, neboť si vypracoval natolik svébytnou tvář, díky které jsou okamžitě jasně rozpoznatelní a od konkurence se odlišující. THE OCEAN aktuálně razí heslo „Tvrdost a přesto melodie“ a na rozdíl od stagnujících kolegů MOUTH OF THE ARCHITECT, ISIS (R.I.P.), NEUROSIS anebo již delší dobu mlčících CULT OF LUNA se dokázali posunout správným směrem. Tak tedy, nakonec přecijen. Bravo chlapci!
Druhý díl koncepčního dvojalba je překvapivě o něčem jiném, než ten první. THE OCEAN se částečně vrací ke svému tvrdšímu, mnohem více metalovému vyznění, které kombinují s melodiemi, a výsledek se překvapivě blíží k úplné dokonalosti.
9 / 10
Luc Hess
- bicí
Robin Staps
- kytara, elektronika
Jonathan Nido
- kytara
Louis Jucker
- basa
Loic Rossetti
- vokály
Julien Fehlmann
- zvuk
+ hosté
1. Anthropocentric
2. The Grand Inquisitor I: Karamazov Baseness
3. She Was The Universe
4. For He That Wavereth...
5. The Grand Inquisitor II: Roots & Locusts
6. The Grand Inquisitor III: A Tiny Grain Of Faith
7. Sewers Of The Soul
8. Wille Zum Untergang
9. Heaven TV
10. The Almightiness Contradiction
Holocene (2023)
Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic (2020)
Phanerozoic I: Palaeozoic (2018)
Pelagial (2013)
The Grand Inquisitor (EP) (2012)
Anthropocentric (2010)
Heliocentric (2010)
Precambrian (2007)
THE OCEAN / BURST (7'' split) (2005)
Queen Of The Foodchain / Inertia (2005)
Aeolian (2005)
FluXion (2004)
Fogdiver (2003)
Islands / Tides (2001)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 50:01
Produkce: Julien Fehlmann & THE OCEAN
Studio: La Chaux-de-Fonds (Švýcarsko)
"Anthropocentric" je aspoň minimálnou rehabilitáciou po nemastnej-neslanej, o kúsok staršej, "slnečnej" dvojičke. Priamočiarosť a väčšia zovretosť nahrávke prospeli (že by za ňou bol fakt, že Staps sa o doterajší skladateľský monopol začal deliť s Jonathanom Nidom, autorom dvoch skladieb?), THE OCEAN sa opäť vrátili k surovšiemu vyzneniu, takže uvoľnenejšie pasáže vyniknú o to viac: za tú najvýraznejšiu vďačia "annekeovskej" speváčke Sheile Aguinaldo, ktorá ozvláštňuje "The Grand Inquisitor III: A Tiny Grain Of Faith". I tak je "Anthropocentric" až príliš predvídateľnou doskou, na ktorej hobľovačky znejú presne tak, ako by ste čakali a ich melodické protipóly neprekvapia o nič viac. "Karamazovský" koncept a urputný boj proti kresťanstvu v spojení s neskrývanými umeleckými ambíciami, ktoré napĺňa len dizajn obalu, môj dojem, že THE OCEAN si toho na svoje plecia nakladajú priveľa, nevyvrátili.
-bez slovního hodnocení-
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.