Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První informace, kterou jsem v roce 2012 o COILGUNS po vydání jejich prvních splitek měl, byla ta, že tahle banda je postavena na členech THE OCEAN. Ti jsou mi po posledním albu „Phanerozoic I: Palaeozoic“ stále vzdálenější. Vlastně si už dlouho myslím, že tato kapela měla pokojně zemřít s odchodem Nico Weberse. K sestavě COILGUNS nicméně mohu v tento čas doplnit, že jsou tedy postavení na někdejších členech THE OCEAN.
Trojice hudebníků, konkrétně kytaristé Louis Jucker, Jonathan Nido a bubeník Luc Hess, se přidala k THE OCEAN vpodstatě ve stejnou chvíli v roce 2008. O tři roky později zjistili, že by spolu mohli dělat mnohem zlobivější hudbu, než byla v plánu s THE OCEAN, a tím byl vlastně základ COILGUNS na světě. V THE OCEAN si ještě odkroutili dva roky a pak se trhli. A moc se nedivím. THE OCEAN jsou uskupení, kde je fluktuace denním chlebem. Krom Robina Stapse se tu vystřídalo kolem padesáti hudebníků.
„Millennials“ je album, které jde zcela jiným směrem, než jaký se snažili předkládat THE OCEAN v posledních deseti letech. Žádné pokusy o melodické zpěvy, žádné pozitivní melodie. Tohle je black metal přeházený přes hardcoreové síto. Hmatatelná temnota. I pomalé části dokáží znervóznit a dlouhé monolitické pasáže nedopřávají odpočinek.
COILGUNS dokázali najít balanc mezi přímočarými pasážemi a chaotickými sekanicemi, které odkazují někam k THE ARMED nebo BOTCH. Jsou stejně nepřizpůsobiví. Kombinují rytmy, přístupy i žánry. Celá deska poskakuje a neustále se transformuje v něco jiného, ale zachovává si jak intenzitu, tak špinavý nános. Nejde o ledabyle poskládaný chaos, bezdůvodnou hysterii. Bezútěšná nálada se celou deskou line jako Ariadnina nit a všechny rozdílné prvky spojuje.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.