Období počínající na albu "Precambrian" a plně propuknuvší na následných "Heliocentric" a "Anthropocentric", kdy se Robin Staps se svým kolektivem zřetelně soustředil na provedení a jakýsi hudební "dizajn" více než na vlastní obsah, sice zdánlivě skončilo nebo bylo jaksi vyváženo na sérii "Phanerozoic", přesto se tento poněkud kontraproduktivní přístup projevuje i na v pořadí desátém albu "Holocene". Rozporuplná hodnocení, na která jsme si u produktů THE OCEAN už celkem zvykli, tedy budou evidentně pokračovat, protože příznivci košaté formy plné rozevlátých a silně prokombinovaných aranží si i zde přijdou na své, stejně jako kritici mohou i tentokrát vyčítat ono přespřílišné soustředění se na prezentaci obsahu, který nepovažují za adekvátní k vynaloženému úsilí kolem produkce.

Úvod alba "Holocene" pokračuje v tomto boji, kdy zdařilá forma nabízí příjemnou auru zvukové koláže, která je ale poskládána z ne příliš výrazných útržků, takže jako celek nepůsobí příliš pestře. Na mnoha místech vlastně skladby sklouzávají do preludování, které jako by se chvílemi ztrácelo v rovině improvizací, jimž ale chybí vypracované a promyšlené nosné motivy a zajímavé melodické postupy. Příkladem budiž utahaná "Sea of Reeds". Skladby se tak převalují v příjemném oparu jakoby doprovodné zvukové kulisy, při které často marně čekám, že se objeví to hlavní a výrazné popředí, tedy silná linka, refrén, pompézní melodie nebo robustní riffy, viz monotónní "Preboreal". Je to trochu škoda i díky tomu, že tam, kde THE OCEAN dokáží načrtnout a vymyslet zajímavé motivy, nakonec nevyužijí svůj potenciál, neboť tyto výraznější linky obalují zbytečnými dalšími vrstvami. Snaha o jakési pseudoorchestrální vyznění tak sice může působit efektně, ve výsledku se ale hudební obsah jaksi rozplyne v mlze. To je příběh prvních tří skladeb. Naopak poněkud prázdně působí až minimalistická "Atlantic", kterou zachraňuje pouze příjemná vokální linka a vypjatější závěrečná pasáž.

Metalové fanoušky zřejmě nepotěší, že první půlka alba je v podstatě úplně mimo jejich styl. Je to trochu jiný svět plný artrockové hladkosti se snad až příliš přívětivou tváří, kde s absencí ostřejších riffů bohužel odchází i pestrost. Snad na tom má svůj podíl i Peter Voigtmann, který svou elektronikou výrazně usměrňujě celkové vyznění. A to i přesto, že jeho práce je trochu skryta v pozadí. Jsou to ale možná právě tyto vrstvy, které uhlazují a sjednocují ostatní obsah a ten jako by se těmto kulisám přizpůsoboval. Takový pocit navozuje nejsilněji rozvláčná "Sea of Reeds", kde táhlé zvuky v pozadí a náznaky dechových nástrojů strhávají do unylé ospalosti.

V druhé polovině alba však přicházejí na řadu i ostřejší výbuchy, které kontrastně s náladovou uvolněností vystupují do popředí a jsou přímo osvěžující ve skladbě "Subboreal", kde se zjevuje aura oné živelnosti, kterou THE OCEAN kdysi oplývali. Silová složka se dostavuje i v "Unconformities", kterou kromě kytarově silných pasáží osvěžuje i výrazný hlas švédské popové zpěvačky Karin Park. Pestrá až mnohotvárná klipovka "Parabiosis" je pak asi logickým vrcholem. A závěrečná "Subatlantic" s oživujícími orientálními motivy je velmi pestrá i díky změnám tempa a důrazu. Nakonec je to tedy hezky fungující hudba, a to včetně vokálů, které kdysi v melodické rovině až tak přesvědčivé nebyly. Dnes už se můžeme bavit o tom, že je vše zvládnuto a snad konečně platí, že soustředění se na provedení přináší své ovoce v podobě po všech stránkách dotažené produkce.

Tak, jako neexistuje objektivní pravda při hodnocení jakékoli hudební produkce, tak i subjektivní vnímání nálad je z velké části osobní věcí. Pro tvorbu THE OCEAN tohle platí opravdu silně a osobní je to zřejmě především pro samotného Robina Stapse. Jako posluchač se pak musím smířit s jeho představou a doufat, že se protne s mým vkusem, což se v případě alba "Holocene" stalo jen částečně, a to paradoxně přesně v intencích dvojakosti formy a obsahu. Protože používané postupy ve spojení s hrubostí a agresivitou dokáží útočit na primární pocity, v uvolněných pasážích ale tento obsah jaksi nestačí, neboť tam už je to o jemnějších nuancích vnímání, kde jako posluchač prostě potřebuji silnou melodii, výrazný motiv, který upoutá. "Holocene" je v tomto ohledu někde na půli cesty, kdy nevyváženost aranží tak trochu zadupává do země náznaky silnějšího hudebního obsahu. Ale i tak je zde dostatek zajímavých momentů a vydařená prezentace dělá z alba příjemný zážitek. A o to vlastně jde především.