Co říct k albu, které ve své době oslovilo miliony fanoušků napříč Evropou, Severní i Jižní Amerikou a znamenalo výrazný restart melodického pojetí metalové hudby?  Je těžké si dnes představit, že by klasicky metalová skupina prakticky přes noc vzedmula takovou vlnu zájmu, jako je to nyní běžné leda tak u skupin typu MY CHEMICAL ROMANCE nebo LINKIN´ PARK. Tedy mainstreamových věcí přímo nasazovaných do všemožných globálních hitparád. Titulky jako „Heavy metaloví BEATLES“ nebo „Nástupci a dědicové odkazu IRON MAIDEN“ nebraly tehdy konce a nadšením nešetřila ani kritika. Ovšem nejdůležitější věcí  pro vzestup popularity Pekelných dýní byla skutečnost, že tehdejší mladá generace fanoušků, nepamatujících nástup Nové vlny britského heavy metalu z kraje osmdesátých let, přijala právě HELLOWEEN za své a to naplno a bez jakýchkoliv kompromisů.

Sága „Keeper Of The Seven Keys“ učarovala svojí barvitostí a natolik odlehčenou melodikou, že se k HELLOWEEN počali hlásit i lidé do té doby zcela nezasažení heavy metalovou hudbou. V druhé polovině osmdesátých let zkrátka vypukla kolem německého kvintetu hysterie, nemající dodnes (snad s výjimkou finských NIGHTWISH) v oblasti evropské melodické a rychlé metalové hudby obdoby. Díky přijetí Michaela Kiskeho za mikrofon se náhle rozprostřela před (do té doby velmi přímočarými) HELLOWEEN krajina pohádkových možností zcela nového hudebního vyjádření. Mladý Michi přes své tristní zkušenosti s účinkováním v jakékoliv kapele, byl v té době již světovou extratřídou a zpěvákem vládnoucím čistým hlasem nadstandardního rozsahu, kterého by si ve svých řadách přály i světově mnohem proslulejší špičky. Jeho projev jednoznačně umožnil speedmetalové úderce další růst. Když k tomu připočteme vrcholnou skladatelskou formu pánů Kaie Hansena a Michaela Weikatha nebo zaštítění studiových prací vynalézavým Tommym Hansenem, dostaneme prvotřídní skvost.

Původní plán skupiny nahrát a vydat oba díly „Keeper Of The Seven Keys“ dohromady jako dvojalbum nevyšel. Vydavatelství Noise Records bylo zkrátka z komerčních důvodů proti a striktně trvalo na oddělené realizaci. První díl obsahuje většinu skladeb, za kterými jako autor stojí Kai Hansen. Celkově se jedná (oproti dvojce) o materiál více korespondující se speedmetalovou fazónou z minulosti. Pohádková fantasy stylizace patrná již z obalu desky, podpořená texty překvapivě netvořícími jednolitý koncepční příběh, nýbrž pouze útržkovitě opěvujícími hlavní téma, kterým byl nepsaný boj mezi silami dobra a zla, kytarové duely Hansena s Weikathem a zejména celková barvitost vyjádření s bohatými aranžemi a klávesovými dokresy. Velmi přístupný a až pohádkově hravý výraz Němců se zkrátka oprostil od jakékoliv tupé ortodoxnosti a mířil nekontrolovatelně do hájemství, kde se ještě nikdy žádná z heavy metalových skupin nenacházela. 

Když pomineme nástup nahrávky v „Initiation“ se všemi majestátně znějícími fanfárami a dechy, ale i její  zakončení, kde instrumentálka „Follow The Sign“ opravdu působí jako dokonalý soundtrack k pozorování jakýchsi éterických panorámat okolo pohádkového labutího jezera, zůstane nám pouhých šest skladeb. Šest skladeb, které změnily vnímání rychlé metalové hudby jako čehosi zastaralého, urputně neměnného a prostého rozmanitosti a vývoje. Hned úvodní Hansenovská „I´m Alive“ byla šokem, natolik se zvuk HELLOWEEN oproti době nedávno minulé obohatil. Dokonale kultivovaný a velmi příjemně poslouchatelný Kiskeho vokál, v kombinaci s vrstevnatými a bleskurychle se střídajícími party kytarové dua Hansen/Weikath, i vytaženou basou Marcuse, působil oproti nasupěnému pojetí „Walls Of Jericho“ jako z jiného světa. Přes všechny své nebeskopekelné vyhrávky, kytarové breaky a trilkující sóla mířila tahle skladba k cíli se vší přímočarostí. Následoval první a zřejmě nejslavnější skladatelský zápis Michaela Kiskeho v podobě skladby se singlovými ambicemi (v té době velmi často prezentované na pódiích) - „A Little Time“, která obsahovala zajímavé intermezzo, kde se tempo zpomalí a spolu s kytarovými kily zde slyšíme tikání desítek budíků. Pokračovalo se dál a v „Twilight Of The Gods“ se znovu materiál dostal do pořádně rychlých obrátek. Doslova bohovská melodická linka vzdouvala skladbou do nadpozemských výšin, vše vrcholila v překrásném refrénu, kde se Michi Kiske ukázal v tom nejlepším světle.

Weikathova „A Tale That Was n´t Right“ patří dodnes k nejznámějším metalovým baladám všech dob a její refrén se později stal doslova kultem, mimo jiné i v těch nejzapadlejších vískách naší země. Největším hitem alba navždy zůstane veselý kolovrátek Kaie Hansena „Future World“. Dnes jasná definice tehdejšího směru kapely a až notoricky známý song, na jehož odkaz současní HELLOWEEN ani po těch třiadvaceti letech nezapomínají. Vše posléze vrcholí v třináctiminutovém reji lesních žínek, čarodějnic a dalších strašidýlek „Halloween“, tedy skladbě, která se i díky klipovému zpracování stala flagboatem celého alba. „Halloween“ byl zkrátka napchán příjemně poslouchatelnými kytarovými breaky, mnoha zvraty temp a krkolomnými sóly, takže strhující finále se vším všudy. Nikdo si nemohl přát lepší zakončení.

Význam této nahrávky na pozdější speed metalovou scénu je nedozírný, přesto musím říct, že bez druhého pokračování by výsledek i přes svou nadčasovost nebyl zcela úplný a působil by z dnešního pohledu v diskografii HELLOWEEN jaksi náhodně. A tak oba díly „Keeper Of The Seven Keys“ považuji za zcela rovnocenné a od sebe neoddělitelné.