Přiznám se, že letošní novinku folk-metalových velikánů jsem nějak plánovitě neočekával. K desce „In The...All Together“ jsem se opravdu dostal jako slepý k houslím. Jak příznačné v případě SKYCLAD. Přiznám se také k tomu, že mě anglické seskupení během své plodné osmnáctileté činnosti nikdy moc neoslovovalo. V minulosti, asi ve špatném rozpoložení, jsem několik jejich alb vyslechl. Skladby a koncepce se mi tehdy zdály příliš roztahané, postrádající jakýsi větší tah na branku. Navíc i zpěv už osm let odešlé ikony, Martina Walkyiera, tyto nedostatky spíše ještě umocňoval. Po jeho odchodu nad kapelou spousta skalních fanoušků, bez možnosti fixace, zlomila hůl. Mně to bylo celkem jedno. Proč se tedy člověk, který měl ke skupině odtažitý vztah, najednou záměrně ujal recenzování jejich zbrusu nového počinu?

Znáte ten pocit, kdy máte na policích několik stovek disků, v počítači nataháno dalších pár set titulů, vy však pořád hledáte něco ani tak ne nového jako spíše svěžího? Brouzdáte se přes stránky neznámých kapel, zkoušíte jejich ukázky. Jsou jich tísíce. Pak se přes další tisíc logicky-nelogických linků dostanete ke skupině, která vás během své dlouhodobé činnosti na scéně nechávala věčně chladným. Přirozený vývoj a formování vašeho hudebního vkusu i tolerance najednou rozfoukají plamínek zvědavosti a pokušení. Bez jakýchkoliv předsudků a očekávání si tedy pouštíte aktuální nálož téměr zavrhlých veteránů. Blíže nespecifikované objevitelské libido se v tomto případě skutečně dostavuje a to v míře vrchovaté. Následně zakoupený modro-červený kotouček je totiž po okraj napěchovaný neskutečnou dávkou energie zabalené v excelentně čitelném zvuku, který dovoluje labužnické vychutnání každého zúčastněného nástroje. Deset valů nahuštěných do čtyřiceti minut je absolutně oproštěno od jakýkoliv instrumentálních onanií a s tím spojených pokusů vyvolat nějakou doplňkovou progresivní atmosféru. Všechny skladby jsou odpalené v duchu syrového punku nesoucíse na velmi úderných rock-metalových vlnách. Ze suveréně působícího kvinteta tryská nekamuflovaná tvůrčí uvolněnost a sehranost. Každý hráč si ovšem dovolí rozprostřít své dovednosti pouze pro hudební funkčnost celku. Zpěv Kevina Ridleyho nenabízí nikterak vyjímečnou barvu. Avšak svým procítěným, kolikrát až hrubým přednesem, nelacině otextovaných jemných protest songů podložených životní zkušeností, napomáhá k potřebné gradaci každé skladby. Huronské tempo je prokládáno občasnými doteky různých nenápadně nápaditých úvodů, mini vsuvek vypůjčených z různých žánrů nebo neklidných zpomalení, jenž posluchače připravují na další zhoupnutí korábu na zuřícím moři. Latinské rytmy se například objeví v úvodu skladby „Babakoto“, naproti tomu „Hit List“ je uvedena popovým nápěvkem - těžko byste potom řekli, že se obě posléze promění ve výmluvnou sezónní bouři prošlehávanou ostrými blesky všudypřítomných houslí. Dále nemohu nevzpomenout svojí favoritku opatřenou krásným textem pod názvem „The Well-Travelled Man“, kterou následuje další velmi vydařený a snad úplně neostřejší atak v podobě „Black Summer Rain“.

Dříve mi u SKYCLAD pořád něco scházelo nebo naopak zbytečně přebývalo. Letos „V tom všem dohromady“ najednou slyším a nalézám parádní rovnováhu, čirou muzikatskou poctivost a upřímnou radost z hraní. SKYCLAD zkrátka šlape jako anglická reprezentace pod vedením Fabia Capella.