Nizozemští folkováři HEIDEVOLK (v překladu „Lidé z vřesovišť“) prosluli především zatvrzelým lpěním na užívání svého ne příliš zpěvného rodného jazyka a pak také dvojicí zpěváků, která jejich melodickému metalovému výrazu vždy vtiskávala poměrně originální nádech. Především tyhle dva momenty z nich podle mého učinily veřejně poměrně známé metalové těleso, jež mělo na konci loňského roku na pažbě již pět albových zářezů a celkem slušnou reputaci – takovou, s kterou se sice nikdy nedostanete na úplný vrchol, ale v zasvěcených kruzích jste jistě za hrdiny.

Koneckonců, proč ne, vždyť na druhou stranu leccos z produkce Holanďanů vždy sneslo přísnější měřítka a u ohňů na loukách, v lesních houštinách i v kovárnách na celém světě se vždy dala sem tam zaslechnout nějaká ta nota z jejich produkce – když už se tedy člověk přímo nevypravil na jejich koncert, který býval a stále bývá zárukou šťavnatého výkonu a ještě šťavnatějšího zážitku z něj.

Příchod nového alba, které těsně následovalo příchod nového letošního roku, pojmenovaného, jak jinak, znovu pěkně po holandsku „Vuur van Verzet“ („Oheň odporu“) na tom zřejmě dočista nic nezmění. HEIDEVOLK si prostě jedou dál tu svojí pagan/folkovou písničku, v níž se především vyznávají ze své sounáležitosti k přírodě vůkol a spolu s ní pozvedají sekyrky k rebélii a odporu proti panstvu velkomožnému. Tuhle přitlačí na invenční pilu či popustí uzdu angličtině, aby se jim povedl opravdový hit (zde se obojí ideálně sešlo v opravdu řízné „A Wolf In My Heart“), tamhle zase naopak zkušeně zdůrazní duševní rozměr toho svého kovového pohanství (parádní, čistě sborová „Yngwaz´ Zonen“) a jinak zůstávají sami sebou, věrni i klasickému metalovému riffu, s nímž toho ovšem kolikrát mnoho nevykouzlí.

Téměř hodina ve společnosti alba je proto možná až příliš, neboť hlušším, „univerzálním“ místům se zkrátka nevyhnete a je určitě na škodu slyšet, jak se potenciál nashromážděný v právě zmíněných skladbách či dalších solidních kouscích jako „Brittania“, „Gungnir“ či další jazykové výjimce „The Alliance“ (s hostujícím Nemtheangou z PRIMORDIAL) pomalu, ale jistě rozplývá ve víru provařené metalové rutiny.

Ale to je přesně onen typický obrázek, který se objeví alespoň v mé mysli, pokud se řekne HEIDEVOLK. Kapela, která se sice nikdy nedostane na úplný vrchol, ale v zasvěcených kruzích je jistě za hrdiny. Pakliže s ním nemáte problém, je jisté, že i „Vuur van Verzet“ vám přinese několik okamžiků, za které stojí si jej vyposlechnout – jinou úlohu vlastně ani nemá. Potěšit, možná bojovně naladit a hlavně zdůraznit, že když vám nějaké to metalové album přinese alespoň kousek radosti, není určitě skládáno nadarmo.