Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na vikingské frontě klid. Pozdní léto vybarvuje daleký severský záliv do těch nejroztodivnějších barev a nad zdejším městem v podhůří Hory osudu panuje navzdory nadcházejícímu chladu a nepřízni počasí harmonie a klid.
Když v březnu 1998 vyhráli CRUEL BARBARIAN se svou druhou studiovou nahrávkou „ … sklízejte bouři!“ rubriku „Demo měsíce“ v jednom nejmenovaném tuzemském těžcekovovém periodiku...
Tak vám nevím, k čemu je tohle sólové album vlastně dobré. Jistě, motivací vedoucích k jeho vzniku, je určitě více...
Udělat rozhovor s někým z vůdců FATY MORGANY coby legendy západočeské metalové scény už jsem v minulosti zkoušel.
Není pochyb o tom, že FATA MORGANA byla jedněmi z těch, kteří formovali raný český, potažmo československý black metal.
Nejočekávanější deathmetalové album roku 2026? Ano, těch tipů by se jistě našla celá řada. A netvrdím...
Nová autorská hudba VITACITu po třiceti létech od té poslední? JAKO VÁŽNĚ? Sním či bdím nebo je nutno mi jen prostě a jednoduše nafackovat, abych se probral? Takovými skladbami, byť na nich jistě lze hledat mouchy, vždy znovu a znovu jen ZASE DÁL, prosím!
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Největší? Nejlepší? Nejsvětovější? Jasně, ty návraty z Josefova jsou pořád stejné, jak vámi ještě stále hýbe adrenalin. Ale tento ročník, jakože "bez headlinerů", to byla vážně jízda. Jízda s velkým J! Díky pořadatelům a za rok to čekám ještě o level výš!
Jestli to, co RUNNING WILD předvedli na svém druhém úplně posledním koncertu letos na W:O:A, měl být fakt poslední koncert kapely všech dob, tak je snad dobře, že živě končí, protože takovou neúctu k fanouškům a vlastnímu repertoáru aby člověk pohledal.
Byl to příměr, kterým jsem kdysi komentoval padák pro Vlastu Henycha z TÖRR: jako kdyby KING vyhodil z kapely DIAMONDa. Nedávno však na základě reálných událostí zhořkl tak, až mám strach, jestli ještě vůbec někdy z dílny Krále vzejde něco kloudného.
Čistě akustický singl AMON AMARTH naznačuje nové tendence v tvorbě švédských velikánů a já jsem z něj potěšen minimálně stejně jako z posledních dvou zvučných alb kapely, neboť, jak zjevno, Quorthonův jedinečný odkaz je věčný a věčně inspirující.
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.
