BEHÖLDER - In The Temple Of The Tyrant
Dřevitý heavy doom s milou fantasy tematikou povyšuje na nový level vokál Johna Yellanda (JUDICATOR), který svého vnitřního Hansi Kürsche přetavil v dramatického a barvitého Pána jeskyně. Radost bloudit!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtvrtou řadovou desku DREDG jsem očekával skutečně s napětím a ve skrytu duše trochu snad i obavami, jak tato talentovaná čtveřice naváže na vynikajícího předchůdce „Catch Without Arms“. Veškeré pochybnosti se však záhy ukázaly jako liché. DREDG i nadále šplhají po pomyslném žebříku invence a uchovávají si svůj specifický přístup k hudební tvorbě, díky němuž získávají jejich nahrávky nezaměnitelný punc a atmosféru.
Pokud snad někdo předjímal přímé pokračování „Catch Without Arms“, nemohl se mýlit více. Stejně jako všechny předchozí desky, i „The Pariah, The Parrot, The Delusion“ je znovu krokem do částečně neprobádaných vod. Na první dojem se zdá, jakoby se celkové vyznění ještě více posunulo směrem ke „střednímu proudu“, což je ovšem pouze vnější forma, kterou záhy přebíjí stále stejně bohatý obsah, jenž zdálky mává šátkem plytkosti a „nekonfliktnosti“ kapel, které jej povětšinou brázdí. DREDG si stále drží svou hudební podstatu a hravost. Rozmáchlost desky „El Cielo“ či rytmickou dynamičnost a sevřenost nahrávky „Catch Without Arms“ nahradila větší přímočarost, „písničkovost“ či poněkud jednodušší kostra skladeb, kteréžto atributy však na druhé straně plně podtrhují lehkost celé desky. Čtveřice hudebníků se ještě více zaměřuje na aranžérskou pestrost, bohatost nástrojů či hru se zvuky, které vystupují teprve po několika posleších a odkrývají jednotlivé roviny nahrávky. Důraz na detaily, kterých si všimnete teprve až na několikerý poslech, je zásadní vlastností desky a jejich souhra má až překvapivě důležitý vliv na ve výsledku velmi bohatý a variabilní projev, který si stále udržuje svěží lehkost. I nadále zde naleznete všechny charakteristické prvky, které kapelu definují od počátků, ať již jde o příjemné post-rockové reminiscence v „Down To The Cellar“, funky ozvuky v „Mourning This Morning“, masivnější zvukové stěny či líbivé melodie a opět stejně působivé vokální linky Gavina Hayese. Z formálního pohledu jde o doposud nejpropracovanější materiál, který se s přehledem pohybuje v řadě žánrů, díky čemuž vzniká zajímavý hudební kolorit.
Aktuální deska „The Pariah, The Parrot, The Delusion“, inspirována fejetonem Salmana Rushdieho „Letter to the 6 billionth person“, nastoluje otázku odkud a kam kráčíme. DREDG zdá se mají v tomto bodě jasno – ačkoliv svým směřováním patrně neovlivní trendy či masy, jedno je jisté – své místo na zemi si pevně drží a i nadále dokáží potěšit neotřelou, obsahově a formálně dotaženou hudbou, jenž umí vyvolat onen nepopsatelný pocit, že tam někde je přeci jen něco víc.
Výborné navázání na předchůdce "Catch Without Arms", které nepřešlapuje neurčitě na místě. DREDG mají ve svém hudebním směrování zcela jasno a ukazují, jak může vypadat moderní a ve všech ohledech dotažená rocková nahrávka s řadou žánrových přesahů.
8,5 / 10
Dino Campanella
- bicí, piáno
Mark Engles
- kytara
Gavin Hayes
- zpěv, steel guitar
Drew Roulette
- baskytara
1. Pariah
2. Drunk Slide
3. Ireland
4. Stamp of Origin: Pessimistic
5. Lightswitch
6. Gathering Pebbles
7. Information
8. Stamp of Origin: Ocean Meets Bay
9. Saviour
10. R U O K ?
11. I Don't Know
12. Mourning This Morning
13. Stamp of Origin: Take a Look Around
14. Long Days and Vague Clues
15. Cartoon Showroom
16. Quotes
17. Down to the Cellar
18. Stamp of Origin: Horizon
Chuckles And Mr. Squeezy (2011)
The Pariah, The Parrot, The Delusion (2009)
Live At The Filmore (2006)
Catch Without Arms (2005)
El Cielo (2002)
Extended Play For The Eastern Hemisphere (EP) (2002)
Leitmotif (1998)
Orph (EP) (1997)
Conscious (EP) (1996)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Ohlone Recordings
Stopáž: 59:37
Produkce: Matt Radosevich
Strašně příjemná nahrávka. Je pravda, že DREDG jsou místy ještě dosti sladcí, místy přece jen drobet zadrhnou, ale jsou to jen krátičké okamžiky, které vždy vzápětí smete ze stolu další povedená melodie. Nenásilné braní si odkud se zamane, nenásilné aranže, a přestože vlastně stále zůstáváme v hájemství hodného rocku, na nudu není čas. Jak říkám, strašně příjemné...
Velmi příjemná deska, která svou vytříbenou melodičností i pestrostí připomene kupříkladu krajany 3. Variabilní rocková plocha však (trochu paradoxně) trpí podobným syndromem jako předchozí pocukrovaná nahrávka "Catch Without Arms" – po výborném úvodu jemně odchází do ztracena. Není to tak patrné, protože "Pariah" je přeci jen vrstevnatější a propracovanější, ale citelné to stále je.
-bez slovního hodnocení-
Dřevitý heavy doom s milou fantasy tematikou povyšuje na nový level vokál Johna Yellanda (JUDICATOR), který svého vnitřního Hansi Kürsche přetavil v dramatického a barvitého Pána jeskyně. Radost bloudit!
Švédsko. Death metal. Devadesátky. Sunlight. Chrastění. HM-2 pedál. Melodie. Nesmrtelnost. Old school. Tradice. Oddanost. Kult. Respekt. Úcta. Konzervativní přístup. DISMEMBER. GRAVE. ENTOMBED. LIK.
Nádherně vrčící zabahněná bestie švédského OSDM vylezla ze svého hrobu a rozsévá tvrdé rány zrezlou sekerou, které mají dostatečnou pádnost. A když ležíte v tratolišti, napíchne vás na melodický hák a zavěsí pod trám jako morbidní ozdobu. Žánrová radost!
ANCST se po drone/ambientním experimentu vrací k tomu, co umí nejlépe. "Dominion" agresivitou navazuje na "Culture Of Brutality", ale současně poskytuje dostatek životního prostoru melodiím. Chybí snad jen masivnější crustový podvozek, jinak spokojenost.
Opět Profound Lore. Tentokrát tu máme technický death metal s devadesátkovým feelingem (četné vlivy DEATH, v sestavě současný kytarista ATHEIST). Je to hravé, ale současně hrubější, místy dost připomínající BLOOD INCANTATION. Nemůžu to přestat poslouchat.
Že je Duch bezducha víme už pár let, ale tenhle hudební kostěj, to je bezmála nedůstojné. Směsice ulepené bezpohlavní gotiky a generického retro rocku už se pohybuje za hranou cringe. Tobias může střídat kostýmy, ale tenhle papež je hubený a nahý.
Hezky za čerstva to vidím tak, že mě to baví více než dvojice předchozích alb dohromady. Ten mix mezi tradicí a ozvěnami metalové moderny "pro mladé" generuje vcelku slušné skladby. Plynulý a sevřený poslech navíc značně usnadňuje přičetně zvolená stopáž.