Sean Reinert a Paul Masvidal. Co všechno spolu tahle nerozlučná dvojice prožila by vydalo na pořádně tučnou encyklopedii. Ať už bok po boku, nebo každý sám, sepsali tito dva pánové pořádný kus hudební historie, zejména pak pod nesmrtelnými zástavami DEATH a CYNIC. Ano, techno death metalová bible „Focus“ a přelomové dílo Schuldinerovců „Human“ jsou jednoznačnými vrcholy poutavého příběhu, který se začal odvíjet před mnoha a mnoha lety, kdesi na rozpálených plážích Floridy…

Po menší přestávce se oba dva muzikanti znovu sešli, tentokráte v kapele AEON SPOKE (v mezičase se spolu ještě podíleli na projektu GORDIAN KNOT, Reinert si navíc odskočil do řad AGHORA). O existenci AEON SPOKE jsem neměl sebemenší tušení, před prvním poslechem jsem nečetl žádnou biografii, nehledal žádné fotografie ani nezkoušel stahovat ukázky skladeb. Přirozeně jsem tedy očekával, že se na mě z reproduktorů vyvalí buď techno death s mírným retro nádechem nebo komplikovaný prog rock. Ovšem skutečnost byla nakonec úplně jiná.

“Music is a tool and a language. If people can relate to our songs, then perhaps we´ve done our job”

Na úkor složitosti se tentokráte prosadila přímočarost. Jaké to překvapení, že místo těžce stravitelných skladeb nám Reinert s Masvidalem servírují „jen“ příjemně sentimentální pop/rockové popěvky. Docela dobře si dokáži představit, že spousta lidí bude blábolit něco o srdceryvnosti a sladkobolné kýčovitosti, já však tvrdím, že i přes ohromný hitový potenciál se hudba AEON SPOKE těmto charakteristikám velkým obloukem vyhýbá. Poslech aktuálního self titled alba ve mně navozuje podobné pocity, jaké zažívám ve společnosti nejrůznějších ostrovních kytarovek, potažmo pak spolků jako jsou DREDG, KLIMT 1918 nebo i PORCUPINE TREE. Samozřejmě, AEON SPOKE jsou trochu jinde, nicméně i přesto jejich produkce výše uvedené pop/(prog)rockové žongléry velmi často připomene. Snad jen škoda, že některé skladby (v mém případě především „Emmanuel“ a „Sand And Foam“) pozbyly své počáteční kouzlo a rozplynuly se v nezáživnou vatu neurčité chuti i barvy. Naproti tomu „No Answers“, „Cavalry Of Woe“ a zejména pak kouzelná „Nothing“ prokázaly vysoký stupeň resistence vůči nenechavému zubu času a koňskou dávku poslechů přestály bez ztráty kytičky.

Muzikantské kapacity Masvidal s Reinertem se rozhodly zabrnkat na emotivní strunku a vyšlo jim to téměř dokonale. Ono „téměř“ odkazuje na mělčí, lehce oposlouchatelné momenty a občasnou chuť cukrové vaty, která se přihlásí o slovo v rozvážnějších, baladičtěji pojatých skladbách (viz klipová „Pablo At The Park“). To jsou však jen kosmetické nedostatky, které vysoce pozitivní dojem z novinky AEON SPOKE nějak výrazně nezkreslují. Velmi příjemné a zároveň inteligentní album, kéž by byla alespoň desetina současné pop/rockové produkce alespoň z poloviny tak kvalitní.