Puzzle tematika v názvu i na obalu druhého alba PSYOPUS dává na vědomí, že „Our Puzzling Encounters Considered“ bude skládankou vyžadující dlouhé večery trpělivého sestavování, tak aby se zdánlivě zmatená hromádka ústřižků proměnila ve smysluplný obrázek. PSYOPUS jako by si však uvědomili, že příliš složité hádanky jsou nad síly (a především trpělivost) normálního člověka, a navíc i pochopili, že většině posluchačů nejde ani tak o dlouhé trápení se s nekonečnými křížovkami, jako spíš o příjemný pocit z vyluštěné tajenky. A tak se na albu plném divoké neurvalosti nachází i spousta šikovně umístěných nápověd, které pomohou pochopit a rozšifrovat matoucí instrumentální poskakování. Takže pokud jsem minulému albu „Ideas Of Reference“ vytýkal chaotickou zmatenost, „Our Puzzling Encounters Considered“ působí ve své snad ještě větší extrémnosti mnohem urovnaněji. Stále to jsou ti PSYOPUS, kteří jako by potřebovali každý zajímavý motiv zabalit do tuhého pláštíku polyrytmických struktur a disharmonicky působícího kytarového skřípotu, takže hledání racionálního základu znamená nepolevovat v pozornosti, avšak to hlavní, co z těchto kreací dělá rozumně vystavěné skladby, je absence bezhlavosti, se kterou na minulém počinu skupina kombinovala jednotlivé nástrojové party a značně násilně přetrhávala nit hudebních struktur.

Hledání logiky a pravidel je však tím nejhorším možným přístupem k tvorbě PSYOPUS, soustředěním se na tyto aspekty musí posluchač zákonitě ztratit schopnost vnímat skladby jako celky. A to by byla veliká škoda, neboť na rozdíl od minulého alba umí současní PSYOPUS bravurně vybalancovat technickou divokost a spojit jednotlivé nástrojové linky do fungujícího kompletu. Povětšinou ve vyšších polohách bloudící kytarové vzlyky i přes svoji nespoutanou krkolomnost fungují v interakci s rytmikou, která je možná občas trochu upozaděná, což může v některých pasážích způsobovat jistou zvukovou plochost, ze které vystupuje pouze zmíněná pištící kytara. To lze asi považovat za jediný nedostatek jinak perfektní produkce. Na druhé straně jsou právě progresivní kreace Christophera Arpa nosným prvkem skladeb, takže se tento záměr dá pochopit.

PSYOPUS jsou jakýmsi protipólem k hitovosti; představují nenasytné kreativce, které neuspokojuje ani tvorba „obyčejné“ progresivní hudby. Ve své snaze realizovat nemožné již překonávají i zašmodrchané NECROPHAGIST. Přesto se vybuchující instrumentace nestávají samoúčelnými onaniemi, ale dokáží působit i ve specifických náladových polohách. Snadno tak od sebe odlišíte jednotlivé skladby. Otvírák „The Pig Keepers Daughter“ například působí až vesele, byť se jedná o jednu z nejdivočejších skladeb vůbec. Určitý hororový nádech střídaný vztekem naopak naplňuje skladbu „2“. Nervozita je nosnou vlnou „Scissor Fuck Paper Doll“, uřvanost naopak u „Whore Meet Liar“, kde silně dominují i agresivní vokály. Uvolněnější jazzovou hravost a experimentování „Imogenis Puzzle Pt. 2“ střídá psychopatická kombinace vřeštivých sirén a sonických stěn „Kill Us“. Většina z toho je navíc servírována v neskutečném tempu, které zastavují jen různé rytmické záseky a odlehčující zvukové úchylky. Zcela vybočující je však instrumentálka „Siobhanis Song“, kde se PSYOPUS na chvíli odpoutávají sami od sebe a dokumentují schopnost oprostit se od složitých struktur a vytvořit skladbu jemně rockovou až postrockovou, založenou na jednoduchých nápadech využívajících i přirozenost akustiky.

PSYOPUS stvořili dílo profesorské, je to jako manuál k překračování konvencí a návod jak posunout hranice instrumentálních extrémů. Prvoposlechovou líbivost zde nenajdete, přesto při troše snahy můžete odhalit svět plný snových nálad, které se však většinou dostavují v podobě třeštících nočních můr.