Technickým šílencům z Rochesteru, zvaným PSYOPUS, dorůstá žactvo. Pokud milujete hlavně jejich první desku, měli byste nastražit slechy, neboť následující stať bude pojednávat o hudbě, která zakořenila ve velmi podobném extrémním humusu. Ačkoliv Arpmandudův rukopis je stále nezaměnitelný a nenapodobitelný, TANGAROA ctí naprosto stejné evangelium co se členitosti a techničnosti skladeb týče. Nasypaná rytmická sekce, která jede neustále kupředu, dynamicky se mění a morfuje, nad ní sebejistě trylkují kytary ve vyšších polohách, snažící se všemi směry rozfoukat brutální vokál, pohybující se od převládajícího extrémního řevu až po grindové vtahováky. Oproti PSYOPUS méně jazzu, více metalu a srovnatelná porce technického umu.
Strojová přesnost tohoto mechanismu, pojmenovaném po polynéském bohu moří, si v ničem nezadá se spolky jakými jsou například ION DISSONANCE. Spojení progresivního grindu, technického death metalu a brutálního hardcore v jejich podání je zařazuje do první anglické ligy a rozhodně se jejich tvorba dá přirovnat i k další technicky orientované mašině ze Spojeného království - o něco grindovějším RETH, kteří mě svým výkonem před dvěma lety na Obscene Extreme zcela paralyzovali.
Okřídlené pravidlo z kultovního filmu „Rockmánia“ o tom, že každá rocková kapela musí za svůj život složit alespoň jeden „cajdák pro buzíky“, platí i pro album „One Hand For The Knife, One Hand For The Throat“, které má svoji vlastní variaci tohoto moudra. Je jí tajuplná, špinavě ambientní vesmírná óda „Jupiter Sheep Farm“, jež připomíná šestiminutový exkurz do života bublajícího lávového jezera, končící mohutnou erupcí. TANGAROA jsou zkrátka zajímavým zpestřením technické extrémní scény Velké Británie, co zní jako dvoukytarový a trochu umírněný PSYUPUS, dělá koncertní společnost týpkům z EPHEL DUATH a vůbec ... koukejte si to poslechnout!
