Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Období počínající na albu "Precambrian" a plně propuknuvší na následných "Heliocentric" a "Anthropocentric", kdy se Robin Staps se svým kolektivem zřetelně soustředil na provedení a jakýsi hudební "dizajn" více než na vlastní obsah, sice zdánlivě skončilo nebo bylo jaksi vyváženo na sérii "Phanerozoic", přesto se tento poněkud kontraproduktivní přístup projevuje i na v pořadí desátém albu "Holocene". Rozporuplná hodnocení, na která jsme si u produktů THE OCEAN už celkem zvykli, tedy budou evidentně pokračovat, protože příznivci košaté formy plné rozevlátých a silně prokombinovaných aranží si i zde přijdou na své, stejně jako kritici mohou i tentokrát vyčítat ono přespřílišné soustředění se na prezentaci obsahu, který nepovažují za adekvátní k vynaloženému úsilí kolem produkce.
Úvod alba "Holocene" pokračuje v tomto boji, kdy zdařilá forma nabízí příjemnou auru zvukové koláže, která je ale poskládána z ne příliš výrazných útržků, takže jako celek nepůsobí příliš pestře. Na mnoha místech vlastně skladby sklouzávají do preludování, které jako by se chvílemi ztrácelo v rovině improvizací, jimž ale chybí vypracované a promyšlené nosné motivy a zajímavé melodické postupy. Příkladem budiž utahaná "Sea of Reeds". Skladby se tak převalují v příjemném oparu jakoby doprovodné zvukové kulisy, při které často marně čekám, že se objeví to hlavní a výrazné popředí, tedy silná linka, refrén, pompézní melodie nebo robustní riffy, viz monotónní "Preboreal". Je to trochu škoda i díky tomu, že tam, kde THE OCEAN dokáží načrtnout a vymyslet zajímavé motivy, nakonec nevyužijí svůj potenciál, neboť tyto výraznější linky obalují zbytečnými dalšími vrstvami. Snaha o jakési pseudoorchestrální vyznění tak sice může působit efektně, ve výsledku se ale hudební obsah jaksi rozplyne v mlze. To je příběh prvních tří skladeb. Naopak poněkud prázdně působí až minimalistická "Atlantic", kterou zachraňuje pouze příjemná vokální linka a vypjatější závěrečná pasáž.
Metalové fanoušky zřejmě nepotěší, že první půlka alba je v podstatě úplně mimo jejich styl. Je to trochu jiný svět plný artrockové hladkosti se snad až příliš přívětivou tváří, kde s absencí ostřejších riffů bohužel odchází i pestrost. Snad na tom má svůj podíl i Peter Voigtmann, který svou elektronikou výrazně usměrňujě celkové vyznění. A to i přesto, že jeho práce je trochu skryta v pozadí. Jsou to ale možná právě tyto vrstvy, které uhlazují a sjednocují ostatní obsah a ten jako by se těmto kulisám přizpůsoboval. Takový pocit navozuje nejsilněji rozvláčná "Sea of Reeds", kde táhlé zvuky v pozadí a náznaky dechových nástrojů strhávají do unylé ospalosti.
V druhé polovině alba však přicházejí na řadu i ostřejší výbuchy, které kontrastně s náladovou uvolněností vystupují do popředí a jsou přímo osvěžující ve skladbě "Subboreal", kde se zjevuje aura oné živelnosti, kterou THE OCEAN kdysi oplývali. Silová složka se dostavuje i v "Unconformities", kterou kromě kytarově silných pasáží osvěžuje i výrazný hlas švédské popové zpěvačky Karin Park. Pestrá až mnohotvárná klipovka "Parabiosis" je pak asi logickým vrcholem. A závěrečná "Subatlantic" s oživujícími orientálními motivy je velmi pestrá i díky změnám tempa a důrazu. Nakonec je to tedy hezky fungující hudba, a to včetně vokálů, které kdysi v melodické rovině až tak přesvědčivé nebyly. Dnes už se můžeme bavit o tom, že je vše zvládnuto a snad konečně platí, že soustředění se na provedení přináší své ovoce v podobě po všech stránkách dotažené produkce.
Tak, jako neexistuje objektivní pravda při hodnocení jakékoli hudební produkce, tak i subjektivní vnímání nálad je z velké části osobní věcí. Pro tvorbu THE OCEAN tohle platí opravdu silně a osobní je to zřejmě především pro samotného Robina Stapse. Jako posluchač se pak musím smířit s jeho představou a doufat, že se protne s mým vkusem, což se v případě alba "Holocene" stalo jen částečně, a to paradoxně přesně v intencích dvojakosti formy a obsahu. Protože používané postupy ve spojení s hrubostí a agresivitou dokáží útočit na primární pocity, v uvolněných pasážích ale tento obsah jaksi nestačí, neboť tam už je to o jemnějších nuancích vnímání, kde jako posluchač prostě potřebuji silnou melodii, výrazný motiv, který upoutá. "Holocene" je v tomto ohledu někde na půli cesty, kdy nevyváženost aranží tak trochu zadupává do země náznaky silnějšího hudebního obsahu. Ale i tak je zde dostatek zajímavých momentů a vydařená prezentace dělá z alba příjemný zážitek. A o to vlastně jde především.
Další dílo, kde Robin Staps svádí svůj boj formy s obsahem. Poněkud unylý úvod alba naštěstí vyvažuje pestřejší druhá půle, kde artrockovou ospalost prořízne i trocha agresivnějšího důrazu. Výsledek někde na půli cesty.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.