MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvě předchozí desky „Rust“ a „No Comfort“ se pro mě zapsaly tučných písmem do dějin soutoku stoner metalu a doomu. Očekávání od v pořadí již pátého alba, tak byla značná. Předpokládat, že od „Your Time To Shine“ dostaneme něco výrazně jiného, by bylo bláhové. K MONOLORD si jdu pro poctivý kus zatěžkaného řemesla, které staví silné melodie na chlupatých, hutných kytarách a táhlých vokálech. I tak si dovolím tvrdit, že nejsou jen další ve stále širším zástupu kapel, které staví na hlomozných, umolousaných riffech a atmosféře.
Na novince MONOLORD kličkují mezi neotesanými dunivými kytarovými hradbami a odlehčenou melodickou rockovostí, kterou celé album získává navzdory žánru celkem svěží vzdušnost. Odklánějí se tím od monolitů, které reprezentují SLEEP nebo ELECTRIC WIZARD, jsou o něco málo otevřenější i pro posluchače mimo stylově jasně vymezené teritorium.
Ostatně tuto linku lze sledovat už delší dobu. První desky byly mnohem temnější a dusnější. Nyní k tomuto období odkazuje hlavně skladba „I'll Be Damned“, která je hrubá a nekompromisní, stejně jako předrelapsovská éra kapely. Měkčí a experimentálnější skladby dávají celému albu ale i jiné odstíny a právě díky nim je celá kolekce mnohem mainstreamovější. Několikrát jsem si vzpomněl na opojnou atmosféru alba „Forgotten Days“ od doomrockerů PALLBEARER. I tady je cítit spojitost vedoucí až někam z OZZYMU.
Dá se tedy konstatovat, že MONOLORD měknou, ale není to dle mého špatně. Celkem přirozeně vplouvají do vod, kde si osahávají psychedelické a hypnoticky repetitivní postupy, jež se jim daří vetkat do fuzzmetalových monolitů. Už jen těžko byste hádali, že tu kapelu mimo jiné tvoří někdejší členové tak extrémní kapely, jakou jsou ROTTEN SOUND.
Když se vrátím ke dvěma předchozím deskám, tak jejich kvality se přeskočit nepodařilo. Je to ale jen tím, že zejména „No Comfort“ bylo velmi podařené žánrové album. „Your Time To Shine“ nemá tak silná místa, i přes to mě nejnovější deska göteborgské továrny na vyprahlé riffy stále nutíse k ní pravidelně vracet.
MONOLORD přirozeně vplouvají do vod, kde si osahávají psychedelické a hypnoticky repetitivní postupy, které se jim daří vetkat do fuzzmetalových monolitů.
7 / 10
Mika Häkki
- Bass
Esben Willems
- Drums
Thomas Jäger
- Vocals, Guitars, Songwriting, Lyrics
1. The Weary
2. To Each Their Own
3. I'll Be Damned
4. Your Time to Shine
5. The Siren of Yersinia
Your Time To Shine (2021)
No Comfort (2019)
Rust (2017)
Vanir (2015)
Empress Rising (2014)
-bez slovního hodnocení-
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.