Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenajdete moc kapel, které by měly takovou propast mezi zpěvem a instrumentální mašinerií, a přeci to dávalo smysl. Jako byste položili deathmetalové vtahováky do popu. Tady je to ale naopak. Instrumentální základ WINDHAND je soubor riffů, jež jsou zbrustrované na dřeň. V podstatě spolu s basou po většinu času tvoří naprosto homogenní vrstvu, která unisono prdí a neuhne ani o píď. Jedinou výjimku tvoří části, kdy se kytara odpojí, aby si vyjela na sólo, ale jinak se paličatě drží hrubých, hranatých tvarů, které hypnotizují svoji repetitivností. Na podobný koncept přísahají třeba takoví SLEEP, ale u nich se mnohem častěji člověk setká s milosrdenstvím.
Klasický koncept stonerových masivů, říznutých doommetalovým tempem, tu narušuje zpěvačka Dorithia Cottrell, která celou kapelu svým hlasem posílá do úplně jiných dimenzí. Najednou je tu melancholický, odlehčený hlas a vy máte pocit, že došlo ke spojení dvou naprosto rozdílných světů. Ostatně, v těch několika vzácných okamžicích, kde se kytary očistí od toho nekonečného nánosu bustrovaného bláta, se vyloupne citlivý baladický country rock. Dorithia představuje zasněnou mlhu nad hlubokými blaty, přes které nevede cesta pro smrtelníky.
Nějakým záhadným způsobem to ale funguje. Spojení toho umolousaného doom metalu, stoneru a vokálu, který přilétl z jiné planety. Je to taková romantika, obrostlá rzí. V rámci scény unikát, a pokud hledáte vedle YOB, SLEEP a MONOLORD další kapelu, která je stejně masivní, stejně nehybná, ale rozhodně ne nudná, tak jste natrefili správně.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.