Když už jsem si myslel, že mě tato banda progresivních výlupků nedokáže přesvědčit o tom, že mohou svoji náruč žánrově otevřít ještě šířeji, přicházejí s následovníkem alba „Colors“ z roku 2007, který mi potvrzuje opak. Dá se říci, že právě stylová roztěkanost je jak silná, tak i slabá stránka tohoto alba. Záleží na tom, z jaké strany se na to podíváte. Skoro osmdesát minut hudby, ve které je narváno množství motivů a nápadů tak bohaté, že by si s ním jiné kapely vystačily klidně na dvě dekády.

BETWEEN THE BURIED AND ME jsou od svého počátku kapelou, kterou nelze jednoduše zaškatulkovat. Její rozpětí začíná někde u technického death metalu a končí u pop rocku. Páteř ale tvoří progresivní metal, který si podává ruku s art rockem. I z poslední desky cítím, že se snaží tvůrčí erupce trochu spoutat, aby se celek úplně nerozpadal, ale příliš se jim to nedaří. Klávesové rejstříky lítají od klasického klavíru k sedmdesátkovým hamondkám a berou to přes barokní čembalo. Nároky na posluchače se stále stupňují s tím, jak se rozvíjejí technické schopnosti členů kapely. Každý tu má svoje chvilky na exhibistické řádění a tyto chvíle testují mé osobní hranice progresivní hudby.

Progresivní králové ze Severní Karolíny ale nezapomínají ani na odlehčení. Některé skladby mají nadhled a cítím z nich i určitou dávku parodického chameleonství. Občas nedokážete linky rozeznat od DREAM THEATER, jindy bych mohl odpřísáhnout, že slyším nějakého Devina Townsenda. BETWEEN THE BURIED AND ME se chtějí bavit. Používají k tomu svůj skladatelský talent a technickou zručnost v obsluze nástrojů. Tady mám ale už pocit, že obětí těch fórků je posluchač. Některé písničky jsem si po čase zvykl přeskakovat. Například „Prehistory“ prostě překousnout ani po mnoha posleších nedokážu. Chápu, že je to čistě subjektivní pocit, ale pro mě se tato deska utrhla ze řetězu už příliš a v některých svých aspektech dokáže být lehce otravná.

Celkově mám z „Colors II“ trochu rozporuplné pocity. Stále si nemohu zvyknout na některé velmi nepříjemné klávesové rejstříky. Díky nim mě některé písničky z alba čím dál tím více iritují. Na druhou stranu jsou tu i kompozice, které mě baví čím dál tím více a stále v nich nacházím nové a nové věci. Instrumentální schopnosti členů jsou top. Tommy Giles Rogers si hraje s vokálem víc než kdykoliv před tím. Zapojuje invenci v tom, jak hledá k hlavnímu vokálu zdvojené linky. Zvukově je deska plastická a dotažená. Zřejmě je to i jedna z nejzajímavějších progresivně metalových desek roku 2021, pokud bych ji ale měl v diskografii kapely zařadit mezi devět ostatních, rozhodně bude v té spodní pětce.