Uplynulo už hodně vody od časů, kdy album „Alaska“ suverénně ovládlo náš redakční výroční žebříček. Američtí hračičkové BETWEEN THE BURIED AND ME mají od té doby na svém kontě už několik dalších desek, které, jak už to tak chodí, na jedné straně dokázaly předchozí příznivce odradit anebo naopak nové si nadšené posluchače získat. Mám-li být hned zkraje zcela subjektivní, tak nemohu nezdůraznit fakt, že mě osobně tato kapela dokázala definitivně přesvědčit až s albem „The Great Misdirect“ z roku 2009.

Jakoby všechen ten nesporný talent dostal konečně správný řád. Pestrá souhra jednotlivých hudebních nápadů získala pevnější půdu pod nohama a hudba skupiny tak tím pádem i mnohem jasnější kontury. Ono to pochopitelně všechno souvisí s věkem, se získáváním hudebních ostruch, se schopností sebereflexe, poučit se z vlastních chyb... Ačkoliv v případě této pětice lze už od samotných počátků kariéry jen těžko nějak hlasitěji hovořit o jakýchkoliv chybách.

V pořadí šesté album minimálně svým názvem navazuje na loňské EP a prozrazuje tak ještě silnější příklon ke koncepčním hudebním celkům. Ono by se to dalo celkem jednoduše nazvat sňatkem z rozumu. Vždyť muzikální cítění BETWEEN THE BURIED AND ME o podobné pojetí vysloveně žadoní na kolenou. Zároveň však na to celé lze nahlížet i jako na přirozený proces, na jehož dosavadním konci je tato pestrá hudební zahrada plná barevných a omamně vonících květů.

Kosmicky pojaté koláže, jimiž se to ve velkolepě pojatém bookletu jen hemží, však moc prostoru pro krásy pozemské matky přírody nedávají. „The Parallax II: The Future Sequence“ je tak už na první letmý pohled pozvánkou ke kosmickému dobrodružství s jen těžce předvítalným průběhem. O neuchopitelnost a nevyzpytatelnost tu jde až v první řadě. Vědomi si svých předchozích krkolomných eskapád, se BETWEEN THE BURIED AND ME pokoušejí o zdánlivě nemožné – překvapit své již značně otrlé a zkušené posluchače ještě bláznivějším hudebním kolotočem.

Mise rozhodně ne z nejlehčích. Její pravidla si Američané sami definovali na své dodnes stále přelomové nahrávce „Alaska“ a od té doby už dochází jen k jejich drobným korekcím v důsledku dobových požadavků. Ty aktuální se vztahují hlavně ke zdokonalování něčeho, co se zdálo být dokonalé už před třemi lety (v době vydání „The Great Misdirect“) a něčeho, co už dnes nedokáže šokovat svým kdysi tak svěžím výsměchem všem zkostnatělým metalovým konvencím.

Je více než zjevné, že i skupina samotná disponuje dostatečným nadhledem, který však není v žádném rozporu s patřičně vážným přístupem k vlastní tvorbě. Dvanáctka kompozic nového alba tak v zásadě nepřekvapí ničím neočekávaným, ale spíše vzbudí oprávněný respekt za způsob, jakým přistupuje k upevnění vydobytých pozic. Nadaná pětice si těch více než 70 minut doslova užívá. Bez jakékoliv křeče, stresu, zbytečného exhibování a beze snahy za každou cenu natáhnout stopáž desky na úroveň, za kterou se v mnoha případech dá hovořit buď o ztrátě soudnosti anebo o stařecké demenci.

Ani jedno v tomto případě zatím nehrozí. Svěžest a drive, s jakou se do vás jednotlivé skladby dokáží zakousnost svědčí především o stále výborném tvůrčím rozpoložení a neutuchající chuti tvořit muziku, která přináší radost nejen jejím tvůrcům. Album do svého posluchače v duchu tradice opět pálí nepřeberné množství nápadů, melodií, vyhrávek, jež se před vámi natřásají jako účastnice soutěže královny krásy během promenády v plavkých a vy jako porotce máte problém s tím, že nemáte dostatek času si důkladně prohlédnout ani jednu z nich.

Skvělé melodické motivy, jež by vyžily sami o sobě, se během jedné skladby několikrát počastují s ostrými metalovými nájezdy, aby to pak ve výsledku všechno dávalo jasný smysl a řád. Nejspíš se mnou nebudou souhlasit všichni, ale na albu bez výraznějších hluhých míst se pak i těžko vyzdvihují jeho vrcholné chvíle. Těch by se však nakonec přeci jen našlo hned několik a pokaždé se jedná o momenty, kdy Tommy Giles Rogers dává odpočinout hlubokým tónům svého hrdla a o to více se během čistého zpěvu opře do svých hlasivek. Kolosální (skoro)úvod „Astral Body“, následující epická záležitost „Lay Your Ghosts To Rest“, tklivá „The Black Box“ anebo další rozmáchlá kompozice „Telos“ s veskrze příjemným art-rockovým předělem ve své prostřední části, sloužícím jako roznětka grandiózního finále. A aby si někdo nemyslel, že se v těchto situacích bere skupina až příliž vážně, přichází vykoupení v podobě „Bloom“, které svým až zhýrale kabaretně-komixovým provedením dává jasně najevo, že legrace není nikdy dost.

Deska, na které prakticky vše sedí do posledního puntíku. Přesná produkce, skvělé skladby, nadaná kapela se snad nevyčerpatelnou invencí a bez slabšího článku ve svých řadách. BETWEEN THE BURIED ME nás v roce 2012 nezaskočí experimenty s nových hudebními postupy. Pokud však i v jejich případě stále nelze považovat za samozřejmost schopnost přijít s nesmírně chytlavou a poutavou nahrávkou, tak lze jednoznačně prohlásit, že jim touha překvapovat stále nechybí. Album, které se poslouchá jako chutná jednohubka, ale které vám pokaždé přinese novou skvělou chuť!