Nerad to přiznávám, ale překvapivý (paradigmatický) obrat, který jsem ve vztahu k TRIVIUM naznačil v recenzi na předchozí počin „The Sin And the Sentence“, byl jen prvním dějstvím nové kapitoly, kterou já a TRIVIUM píšeme. V dalších měsících po odevzdání recenze do nelítostné deadlinové mašinérie našeho metalového masokombinátu tahle deska neopustila můj playlist a kdykoli, kdy jsem potřeboval dotankovat energii, se do něj Matt Heafy a spol. vraceli. Přinejmenším první polovinu Hříchu a rozsudku bych dnes klidně ohodnotil devítkou, tak parádní melodický projektil to je.

Ani jsem se nenadál a novinka TRIVIUM se dostala na samé čelo mého žebříčku nejočekávanějších desek. Oba singly napověděly, že ústup ze slávy tahle americká banda, která se pružně pohybuje mezi metalcorovou hitovostí a progresivně-agresivními extrémy, rozhodně nechystá. S jistotou vedená hitovka „Catastrophist“ potvrdila Heafyho talent na tutový refrén a eponymní „What The Dead Man Say“ zase deklarovala, že TRIVIUM i nadále chutnají rozmáchlejší, členité kompozice, ve kterých si zvučné riffy podávají kliku s parádně vyladěnou rytmickou sekcí.

Uf, podařilo se mi napsat dva odstavce bez toho, abych zmínil Alexe Benta. Již to ale v sobě nemohu déle dusit. O vlivu tohoto inteligentního, přirozeně talentovaného bubeníka, který kapelu posílil před třemi lety, by se daly popsat stohy papíru a stejně by to nevynahradilo požitek z jeho výkonu. Díky Bentově hře dostala kapela úplně nový náboj, který „What The Dead Man Say“ prodává ještě o chlup lépe než předchůdce. Jedno, zda Bent kouzlí v technických pasážích nebo valí přímočaře dopředu. TRIVIUM s ním v zádech zní jako sebevědomý a radostný válec. O to víc, že souhra s basákem Paolem Gregolettem je ještě výraznější a zdá se, že pro rytmickou sekci TRIVIUM v současnosti platí ono okřídlené: sky is the limit.   

Což nás dostává k samotnému albu a jeho dramaturgii. Zmíněná první část „The Sin and the Sentence“, která zabíjí kombinací agresivních riffů, parádních melodií a překvapivých zvratů, by materiál z novinky asi o prsa na cílové čáře porazila. Oba singly jsou vynikající, Heafymu navíc sedne i čistá zpívánka „Bleed Into Me“, kterou načechrá rozparáděná Gregolettova basa. Další tutovka v podobě halekavé „Scattering The Ashes“ nicméně vyznívá trochu banálně a do prázdna, takže po stránce hitovek album malinko ztrácí.

Ale to nás dostává k jeho druhé straně mince, tedy k trackům, kde TRIVIUM ukazují zuby ukované z thrash metalových střepin a death metalových drátů. A tady „What The Dead Man Say“ exceluje, když metalcorové voňavky ředí tvrdými koleny do zubů. Nekompromisní oldschoolová seč „Amongst The Shadows And The Stones“, vzteklinou nakažené rekviem „Sickness Unto You“ nebo asi nejtechničtější pochoutka v podobě „Bending The Arc To Fear“ dávají desce hodně ostré grády, takže oproti předchůdci se nikdy nedostaví pocit, že TRIVIUM spadl řetěz.

Excelentní finále v podobě „The Ones We Leave Behind“ vykouzlí spokojený úsměv už jen tím, jak si Bent poradí s poměrně tuctovým punk rockovým vibem. Kytarové výjezdy odbouchá ve speedmetalovém tempu a člověk už na obličeji skoro cítí ty ohně a rachejtle, kterými kapela jeho ridy doprovodí naživo. TRIVIUM model 2020 přinášejí všechno, co by měla současná mainstreamová metalová kapela mít.

Při poslechu většiny metalcorových band mám stejné pocity jako při sledování stopadesátikilových mastodontů, kteří upoceně rvou nahoru metráky na benchi. TRIVIUM jsou pružný, vyrýsovaný frajer, co přijde do sálu, vysekne deset muscle-upů na kruzích a s úsměvem to zakončí saltem vzad. Patnáct let od debutu „The Ascendancy“ jsou Američani prostě na úplném vrcholu tvůrčích sil a já se definitivně hlásím do jejich fanklubu.