Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přes TRIVIUM tu byl vždycky spíš kolega Rudi, já jsem tuhle americkou sebranku, které nikdy nedělalo problémy vyhmátnout frčící trendy, pokládal vždycky za čistě spotřební zboží. Zpětně musím uznat, že třeba „Shogun“ (2008) patří k tomu lepšímu, co metalcorem načichlý mainstream vyprodukoval. Nicméně následující alba kapely zabředla do rozpačitosti, kterou už bolestně pociťovali i jinak věrní fandové.
Jako by floridskou úderku zdravě nasralo období nejistoty na postu bubeníka (mezi lety 2014 a 2016 vystřídala hned tři) a jako by kýženým katalyzátorem hněvu byl příchod virtuózního kanonýra Alexe Benta. Rodák z californského Oaklandu je sice ledva v polovině třetí dekády života, ale profesně už má na kontě takové záseky jako technickou smrt s DECREPIT BIRTH nebo živé účinkování s legendárními thrashery TESTAMENT. Možná vám tenhle chlapík bude asociovat blaženého méďu, ale jakmile vleze za bicí, dějí se věci. Zejména u kapely, která sází na dokonalou souhru agresivních thrashových pasáží s hyper-melodickými party.
U TRIVIUM je vlastně na „The Sin and the Sentence“ všechno při starém, jen vyvanutý arzenál metalcorových riffů a hitových refrénů nahradila čerstvou municí. Matt Heafy stále střídá nasraný křik a výše posazený melodický vokál, ale na rozdíl od předchozích desek mu to zase lepí dohromady. Už v titulním songu funguje chemie dokonale – a je to právě projev Alexe Benta, který jednoduché, ale šikovně poskládané koláži dodává adrenalin. Připočtěme si k tomu hlavní kytaru Coreyho Beaulieua, která do pranice přidává maidenovské vyhrávky a neštítí se ani trochy těch neoklasicistních kudrlinek, a máme tu TRIVIUM, o kterých může nejen zámořská kritika zase pět ódy jako o modelových představitelích posluchačsky vstřícné metly.
Pokud vás na TRIVIUM (podobně jako mě) štvala určitá unylost; pocit, že kapela v líbivých zpěvných pasážích dříme, nyní se najednou dostavuje pocit ostražité šelmy, která se chystá ke skoku. A její tesáky už nejsou z kartonu, ale zadírají se pod kůži. Producent Josh Wilbur, který má na kontě tak rozdílné zářezy jako GOJIRU, SUM 41 či AVRIL LAVIGNE, dodal přesně padnoucí zvuk, tak akorát nadýchaný, čitelný i agresivní. Skvěle v něm vynikne reformovaná a našlapaná rytmika i nadání pro průrazné silové riffy a zapamatovatelné melodické vrstvy. Víc dynamiky by neškodilo, ale přinejmenším nemáte pocit, že si dáváte soutěž v hlavičkování s buldozerem.
„The Sin and the Sentence“ je moderní, přístupná a zdravě sebevědomá deska od kapely, která si už dávno osvojila všechny triky, ale najednou dostala novou jiskru. Nedá se říct, že tahle jízda probíhá totálně hladce, na to jsou některé položky ve druhé polovině desky až moc předvídatelné a generické. Bezmála hodinová stopáž klade dost výrazné nároky na nerezový řetěz kapely a ten sem tam spadne, ne že ne. Jenže když si melodie a kousavost sednou, je to parádní souhra. Při poslechu rtuťovitého songu „Betrayer“ dokonce člověk chápe, proč některá média roky TRIVIUM hajpují jako možnou další velkou metalovou značku.
Pro mne Floriďané pořád zůstávají až příliš čitelní a nepůvodní na to, aby mohli trendy sami tvořit. Ale vůbec poprvé jejich partii beru skoro od prvního do posledního tahu. „The Sin and the Sentence“ patří rozhodně k nejlepším zásekům jejich bohaté diskografie a byla by škoda se mu vyhnout.
1. The Sin and the Sentence
2. Beyond Oblivion
3. Other Words
4. The Heart from Your Hat
5. Betrayer
6. The Wretchedness Inside
7. Endless Night
8. Sever the Hand
9. Beauty in the Sorrow
10. The Revanchist
11. Thrown into the Fire
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.