MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Taká situácia – príde vám na recenziu kapela, poviete si, ej, ale hukot. Potom chcete písať „posudok“ a na archívoch vám pod menom RAT KING vyjdú kapely, ktoré so žánrovým zaradením „ani vizuálne“. Tak teda Google. Ten napovie, že na MA to bolo, ale ako sludge/metal/rock. Nuž reku, v Seattli to asi znamená niečo iné, keďže sa na vás cca do polovice albumu valí vskutku výborný namakaný grind core odchovaný na TERRORIZER a podobných monumentoch žánru. Rýchlo, divoko a agresívne, zároveň skvelo zahraté, tak sa to má robiť. Päť skladieb na nahrávke má názvy v španielčine, ale je to niekde inde než napríklad BRUJERIA.
Po polovici albumu sa to zľahka nalomí, až vám zíde na um, že na predošlých vydaniach (EP, splitko s arizonskými WARHEAD a album „Garbage Island“ z roku 2016) možno tá škatuľa nebola až taká scestná. To ťažké, drásajúce a na kusy trhajúce sludgeové bahno sa dostaví, v podstate ovládne priestor. Stále sme v extréme, je to pekná surovosť, len tempo už nie je také frenetické. Valcovanie, do hry vstúpia disharmónie, ťahavý rev, viac vynikne vydarený plechový zvuk i znepokojivé gitarové vyhrávky. Ani tu však Ricky (vokály, gitary), Danny (vokály, basa) a Carlos Delgado (bicie) nakoniec nevydržia len v „pokojnejšom“ tempe, nasadia aj náklepy, takže grind sa vlastne vráti späť, tentokrát v podobe príjemne pripomínajúcej neworleanskú legendu SOILENT GREEN.
8 / 10
Vydáno: 2020
Vydavatel: Within The Mind Records
Stopáž: 33:16
-bez slovního hodnocení-
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.