Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roce 2019 jsem nevědomky prokaučoval slušnou řádku koncertů. Jedním z nich, který si vyčítám určitě nejvíce, je vystoupení YAUTJA. Už jsem to tu několikrát psal, ale rád to zopakuji. Fluff Fest měl často velmi šťastnou ruku v tom, že dovezl kapely, které po krátké době poté, co byly k vidění na rokycanském letišti (nebo dříve v Plzni), začaly rychle stoupat vzhůru. Přerostly malý hardcoreový festival a následně headlinovaly ty největší metalové open airy. Jen namátkou: CONVERGE, AMENRA, CODE ORANGE, WALLS OF JERICHO, WAR FROM A HARLOTS MOUTH a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat. Jednou z takových nenápadných kapel byla i YAUTJA v onom roce 2019. Ta měla už tenkrát dobře nakročeno. Jejich novinka je přeci jen ale průlomem v kariéře. Hlavně v tom, že desku „The Lurch“ zdobí nálepka kultovní stáje Relapse Records.
I přes zdánlivé mládí nashvillské trojky funguje YAUTJA už deset let a tvoří ji relativně protřelí hudebníci. Žánrově jde o kapelu, která k sobě šroubuje grindcore se špinavým bahnem. Výsledkem je nestálý kaleidoskop zuřivých riffů a zběsilých rytmů. I přes solidní technickou úroveň si trio uchovává značnou míru syrovosti a dřevorubectví. V tomto ohledu následuje YAUTJA kapely, jakými jsou TRAP THEM, DEAD IN THE DIRT nebo SOILENT GREEN.
Říká se, že dobrý bubeník je půlka kapely. Tyler Corbun jako by chtěl svojí hrou říci, že dobrý bubeník je mnohem více. Právě to, jak pracuje s přechody, nesmlouvavými sypanicemi a kopákovými vpády, dělá z desky velmi výjimečnou událost. I přímočaré kytarové pasáže dokáže nakrouhat tak, že ztrácíte orientaci. Jeho hra velmi výmluvně naleptává pravidelný rytmický řád bez toho, aby na sebe zbytečně upozorňoval. Přesně cílí na místa, kterým dokáže svou hrou dodat neokoukanost, ale současně i ví, kdy se stáhnout do pozadí a působit téměř minimalisticky.
„The Lurch“ je explozivní smršť. Devastující sonická bouře, která na své cestě nasála deathmetalovou důraznost a kombinuje ji s noisecoreovou nečistotou na samotných hranicích extrému. Pomalejší pasáže mají nepříjemnou lezavost a hnilobný smrad a ty rychlé vám svojí turbulentní rytmikou způsobí bolehlav. K posluchači je deska lehce bezohledná a nesnaží se mu nijak pomáhat. Ve srovnání s mladší generací na extrémní scéně, kam lze počítat třeba spolky, jakými jsou švédští GOD MOTHER, působí YAUTJA mnohem obludněji, syrověji a humpoláčtěji.
A když už jsme u těch oblud, zastavme se u názvu kapely. „Yautja“ je označení pro rasu mimozemských lovců, které v roce 1987 proslavil film s Arnoldem Schwarzeneggerem. „Yautja Prime“ je pak domácí svět predátorů se svítivě fosforovou zelenou krví. Za název tedy velký palec nahoru. A za hudbu? Vlastně taky.
Devastující sonická bouře, která na své cestě nasála deathmetalovou důraznost a kombinuje ji s noisecoreovou nečistotou na samotných hranicích extrému.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.