Absolutní špička v prznění black metalu. Rouhačský přístup k rouhačskému žánru, který je vlastně ve své prapodstatě velmi konzervativní. DODECAHEDRON halí černý kov do mlhy, pod kterou jasně cítíte jeho obrysy, ale nikdy nevíte, co dalšího se tu ukrývá. Navíc dokáží svojí hudbou navodit stavy, jaké nenajdete u žádné jiné kapely. Abyste si dokázali představit, co vlastně dostanete, zkuste si následující experiment. Naklopte do sebe placatku absintu s vysokým obsahem thujonu někde v původních a člověkem nekultivovaných lesních porostech rumunských Karpat. Jakmile se dostaví halucinogenní opilství, můžete se dát na cestu, při které budete mít možnost prozkoumat milióny odstínů tmavě šedé. Ten kýžený stav ale nadejde až poté. Ve chvíli se totiž dostaví kocovina. V tento okamžik se nacházíte přesně v tom rozpoložení, které vyvolává druhé řadové album těchto šílenců. Dostaví se psychedelické zmatení smyslů, jež před vámi otevírá zcela novou dimenzi. Post-metal má nyní novou formu. Nepřátelskou, skřípavou a opojující současně.

Skvělou práci odvádí nejen instrumentalisté. Pestré jsou i texty a hlasové polohy mistra Eikenaara, které jsou nedílnou součástí toho všeho. Jsem poměrně zvědav, jak se DODECAHEDRON vyrovnají s jeho absencí na letošním Brutal Assaultu.

Ani druhou deskou, vydanou po pěti letech od debutu, holandští experimentátoři žánr nešetří. Opět staví na pokřiveném black metalu, který ohýbají a trýzní těmi nejdrastičtějšími způsoby. Jednou do něj roubují djent, jindy ho lámou disharmonickými postupy. Vždycky k němu ale najdou svojský přístup, který vám zcela změní optiku, kterou na žánr hledíte. Deska je méně neurotická, než její předchůdce, zato je mnohem hmotnější a naléhavější.