Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Říkal jsem si předloni v listopadu, když byl do čela americké administrativy zvolen Donald Trump, že alespoň nějaké pozitivum na této zprávě lze najít. Předpokládal jsem totiž, že osoba prostořekého miliardáře a hvězdy reality shows bude velmi vítanou inspirační vzpruhou i pro tvrdou hudbu. Možná mnohem větší, než byl svého času George Bush mladší. Bylo teda celkem jasné, že se musí na scénu vrátit i lišák Al Jourgensen a oživit tak své MINISTRY, jejichž (nakonec dočasný) konec kariéry byl ohlášen po vydání předchozího alba „From Beer To Eternity“ (2013).
Posedlost osobou předchozího republikánského prezidenta, která symbolizovala pozdní tvorbu skupiny, je ta tam. První, co na „AmeriKKKant“ uslyšíte, je zpomalený Trumpův hlas ohlašující možná svůj nejprofláklejší slib z jeho cirkusové volební kampaně. Tím je de facto hned počínaje prvními tóny čtrnáctého alba MINISTRY vyzrazena i jeho hlavní zápletka.
Deska je doslova v obležení samplů s hlasem současného amerického prezidenta, což skvěle funguje hlavně v jejím úvodu, poté už o něco méně. Rozjezdový dvojblok skladeb však představuje jeden z nejpovedenějších momentů z dílny Ala za posledních několik (nemálo) let. „I Know Words“ představuje spíše než samostatnou kompozici především intro pro následující „Twilight Zone“. Trumpův hlas prochází studiovými hrátkami, scratchováním a útočí takříkajíc ze všech směrů, až v krátkém okamžiku zazní mohutné údery bicích a mašina se pomaly, ale jistě rozjede do patřičných obrátek.
Valivá střední tempa šly MINISTRY z mého pohledu nejlépe na nezapomenutelném albu „Filth Pig“. Vzpomínka na tuto více než 20 let starou nahrávku zazní taktéž i prostřednictvím typické zboostrované foukací harmoniky, jež zvýrazní refrén „Twilight Zone“. V závěru možná již trošku zbytečně natahovaná skladba dává zároveň velice slibné naděje do dalšího průběhu.
Ty však album dokáže naplnit s velmi střídavými úspěchy. „AmeriKKKant“ v první řadě není schopno nabídnout nic, co bychom už v minulosti od této skupiny neslyšeli a často i lépe. To je samozřejmě problém i několika předchozích nahrávek, čili dle všeho zároveň znamená už neléčitelnou nemoc. Zamrzí určitě i poněkud syntetické nazvučení kytar, které nás vrací někam k začátkům MINISTRY v odvětví tvrdé hudby. Nahrávku to tak zároveň lehce vychyluje z metalového směru někam do sfér electronic body music, tudíž opět takříkajíc návrat „ke kořenům“.
O co úderněji by nakonec vyzněla taková „Wargasm“, fungující na střídání deklamací hostujícího Burtona C. Bella (v civilu FEAR FACTORY) s Alovým řevem, nebýt toho umělohmotného riffování? Záměr se alespoň v mém případě minul účinkem. S klasickým „plnokrevným“ hoblováním by skladba svým depresivně-vzteklým feelingem kopala řitě s mnohem větší razancí.
Co však mistr kapelník stále zvládá výborně, je užívání různých samplů, jejich vrstvení, propojování a kolážování. Je to sice již v dnešní době solidní retro a reminiscence dob, kdy podobné postupy představovaly svěží závan v zatuchlých vodách, i tak však způsob provedení z rukou Ala Jourgensena stále funguje. Možná však už jen na pamětníky lepších časů jeho skupiny, těžko říct.
Čeho se nedostává hudební složce, to se vynahrazuje angažovaností. Bylo již uvedeno, že album je „věnováno“ současnému americkému establishmentu a především jeho hlavní personě, stranou ovšem nezůstává ani myšlenkové pozadí, které ho symbolizuje. Písně jako „Antifa“ asi mluví sami za sebe, jen škoda, že tato konkrétní až příliš nápadně připomíná vypalovačku „Just One Fix“ z fenomenálního alba „Psalm 69“.
Recenzovaný materiál představuje vzorový příklad nahrávky, jejíž konzumace vám nedělá nejmenší problém, přesto od prvního poslechu cítíte, že v budoucnu už příliš mnoho dalších nebude. Al Jourgensen už je možná i ve svém neustálém boji s politickými monstry vcelku únavný a opakující se, což platí i pro jeho hudbu, pod svoji úroveň však neklesá ani letos. Jestli je to dost nebo málo? Jako starý fanoušek říkám spíše to druhé.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.