OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už v minulých letech neskrývali MINISTRY své znechucení ze zahraniční politiky Spojených států. Na nové nahrávce „Rio Grande Blood“ vše vyvrcholilo v rozsáhlou protibushovskou propagandu, neboť kritika amerického prezidenta je náplní všech zde umístěných skladeb. Slyšel jsem názory, že si Jourgensen dobře uvědomuje počet Bushových odpůrců a příliš účelově a okatě sází na nekompromisní postoj, kterým by si mohl získat zástupy svých nových sympatizantů. Já osobně se domnívám, že MINISTRY byli vždy kapelou silně proti-republikánsky založenou a nic na tom nezmění žádný prezident, byť současný neobratný Texasan spíše přilil olej do už dlouhodobě hořícího ohně. Ať už jsou tedy jejich úmysly čisté či nikoliv, jde především o zhodnocení tvrdé hudby a ta se znovu (stejně jako u předchůdce „Houses Of The Molé“) velmi povedla.
K nahrávání se v polovině loňského roku sešel opravdu „all stars“ tým, vždyť vedle Jourgensena kapelu MINISTRY dnes tvoří kytarista PRONG Tommy Victor, baskytarista KILLING JOKE Paul Raven i Joey Jordison – bubeník SLIPKNOT. Úvodní titulní skladba „Rio Grande Blood“, prošpikovaná úryvky nasamplovaných projevů amerického prezidenta, jakoby stanovila, jakým směrem se bude celé album ubírat. MINISTRY současnosti, to je především vysokorychlostní kytarový nářez po vzoru metalového rukopisu SLAYER opatřený industriálním zvukovým kabátcem. Latinská flákota „Seňor Peligro“ to je mohutný thrash metalový buldozer, který svými pravdami nekompromisně rozrývá iluzorní políčka i těch nejotrlejších idealistů a amerických patriotů. Vysoká škola metalové riffařiny. Titánské vřeštění kytar v úvodu rozmáchlé „Fear (Is Bussiness)“opravdu nahání strach a když se skladba po dvou minutách zlomí v thrashový úprk a někde v dáli v hukotu kytarového bahna jsou slyšet zběsilé kostelní zvony signalizující počátek apokalypsy, napadne Vás znovu paralela se SLAYER (být to jejich nahrávka, pak je bezpečně nejlepší od doby „Seasons In The Abyss“ – pozn.autora). Ústřední skladbou celku je monument „Lies, Lies, Lies“ s klenutým táhlým refrénem. Zřejmě pomyslný vrchol celého alba. A kdo myslíte, že je bez skrupulí v další písni nazýván „The Great Satan“? Správně, je to znovu on! Na albu jsou přítomní i mnozí hosté z nichž nejvýraznější vklad zaznamenali: Jello Biafra, jehož afektovaný vokál zajímavě obohatil ironickou šlehu „Ass Clown“ a samozřejmě Liz Constantine, které patří ten nádherný orientální zpěv určující atmosféru v pomalém tempu vedené závěrečné skladbě „Khyber Pass“. Ta vytrvale hypnotizuje posluchače a umocňuje v nich pocit napětí a očekávání věcí příštích. Zároveň funguje jako tajemné, bombastické outro, jako náhled do nedaleké lidské budoucnosti. Celkově bych album viděl jako jedno z netvrdších, nejživelnějších a dejme tomu nejvíce metalových, jaké kdy MINISTRY za celou kariéru spáchali. Kytarovým riffům patří výrazové popředí, jsou určujícími nástroji, samply však znovu vydatně dotvářejí nebezpečnou atmosféru globálního chaosu.
Nové album „Rio Grande Blood“ neklesá pod vysoko nastavenou laťku předchozím „velkým“ come-backem „Houses Of The Molé“ z roku 2003. Naopak, v mnohém dotahuje chtěné vyjadřovací prostředky k dokonalosti. Jeho menší nevýhodou oproti předchůdci je však fakt, že přichází na řadu jako druhé a také, že je přece jen o něco méně různorodé. Současní MINISTRY mají zdrcující životní energii, která je dle mého názoru ještě větší než v dobách legendární a velmi úspěšné desky „Psalm 69“. Fantastické album, plné zdrcujícího thrashe a post moderního kraválu, jehož textová alfa i omega má jméno George W. Bush. Nekompromisní kritika jeho osoby je náplní téměř každého okamžiku. Dovedu si tedy představit, že nedaleko domu Ala Jourgensena v tuto chvíli zřejmě postává nenápadná federální dodávka.
Výtečný nástupce předchozího velkého come-backu „Houses Of The Molé“. Současní MINISTRY, to jsou zejména rychlé thrash metalové skladby, ve kterých fungují kytarové riffy v popředí, samply však celku dodávají potřebnou atmosféru. Pro mne spolu s předchůdcem nejlepší album od MINISTRY.
8,5 / 10
Al Jourgensen
- vokál, kytara
Tommy Victor
- kytara
Mike Scaccia
- kytara
Paul Raven
- basová kytara
Joey Jordison
- bicí
John Bechdel
- klávesy, samply
1. Rio Grande Blood
2. Seňor Peligro
3. Gangreen ( featuring Stg. Major)
4. Fear (Is The Bussiness)
5. Lies, Lies, Lies
6. The Great Satan
7. Yellow Cake
8. Palestina
9. Ass Clown (featuring Jello Biafra)
10. Khyber Pass (featuring Liz Constantine)
AmeriKKKant (2018)
From Beer to Eternity (2013)
Relapse (2012)
The Last Sucker (2007)
Rio Grande Blood (2006)
Houses Of The Molé (2004)
Animositisomina (2003)
Dark Side Of The Spoon (1999)
Filth Pig (1996)
Psalm 69 (1992)
In Case You Didn´t Feel Like Showing Up (Live) (1990)
The Mind Is a Terrible Thing To Taste (1989)
The Land Of Rape And Honey (1988)
Twitch (1986)
With Sympathy (1983)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Sanctuary / 13th. Planet Records
Stopáž: 49:30
Produkce: Al Jourgensen
Studio: Sonic Ranch Studios
Kyselinou poleptaný, vysokorychlostní industrial trash. Nejlepší deska Ministry.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.