Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čeká snad ještě někdo od bratří Cavalerů nějaké překvapení? Předpokládá někdo, že se tito zasloužilí pardálové na stará kolena rozhodnou zkoušet experimentovat? Ale no tak! Teplé bydlo je teplé bydlo. To platí jak v České republice, stejně tak v Austrálii a bez diskuse i v Brazílii. Čtvrté album této bratrské kooperace tak nemůže přinést nic jiného, než to, na co jsme byli v minulosti od Los Cavaleros zvyklí. Jedinou otázkou k zodpovězení pak je, zda-li i „Psychosis“ bude prohlubovat postupující agónii a šeď předchozích nahrávek anebo zda-li alespoň v rámci možností zastaví tento kvalitativní pád.
Odpověď je vcelku nejednoznačná. Jako pouhý recenzent vám v tomto směru příliš nepomůžu, neboť hodnocení tohoto alba plně závisí na vaší ochotě nacpat do sebe postopadesáté něco, co jste předtím slyšeli už 149x. Pokud vám nevadí další přehrávání postupů, jež byly moderní zhruba v první půli devadesátých let, tak jistá naděje tady bude. Protože, ruku na srdce, „Psychosis“ se v nakonec ukázal být jako poměrně zábavným průvodcem v expozici (dnes již) této metalové historie.
A jaký že je tedy ten letošní recept v detailech? No tak to se vezme pár fragmentů z „Chaos A.D.“, uvedou se do varu a postupně, ale velmi opatrně, se přimíchává z pytlíku s nápisem „Point Blank“. Když nám to začne bublat a kypět, zavoláme na pomoc i kamarády Justina a Joseho, aby nám svými zkušenostmi pomohli uvařit trochu jiný pokrm než minule, protože naši fanoušci nejsou zas tak hloupí, aby se pořád dokola cpali stejnou šlichtou chuti nevalné.
Ale vážně. „Psychosis“ je vskutku nic neřešící nahrávkou, jejímž jediným smyslem je do posluchače napálit „retro-moderní“ metalové riffování a toto v rámci možností vylepšit sem tam nějakým nápadem. A popravdě jsou momenty, kdy to funguje lépe než hůře. Jeden z kytarových riffů v „Impaled Execution“ natolik upomene úvodní kus „Refuse/Resist“ z již vzpomenutého alba „Chaos A.D.“, že chuť vzdát poslech hned zkraje je veliká. Pak však ještě v rámci té samé kompozice přichází zajímavější chvíle a ve výsledku je z toho vskutku solidní a dramatická metalová nakládačka.
Produkce to do posluchače v duchu současných standardů hrne hezky bez dynamiky, navíc se zahuštěnými kytarami a „nahallovanými“ vokály, což má patrně budit dojem monumentálnosti a navodit industriální feeling. Ve výsledku to však působí lehce nepřirozeně a nuceně. Vše si v tomto směru pořádně sedne až ve skladbě „Hellfire“, která za asistence Justina Broadricka (JESU) spustí fešný industriální marš, upomínající na to lepší z této metalové odnože. Skladba, jež by se bezpochyby neztratila ani v repertoáru devadesátkového projektu Maxe Cavalery a Alexe Newporta NAILBOMB.
Přesně to však může být i svízel této nahrávky. Má někdo chuť si pouštět další a další variace něčeho, co zainteresovaní interpreti v mnohem vyšší kvalitě produkovali dvě dekády nazpět? Vzhledem k tomu, že toto recenzované dílo i navzdory výtkám vcelku slušně odsýpá, baví a prozatím nejeví příznaky rychlého oposlouchání, je odpověď na tuto otázku lehkým oříškem. Ponechám tyto soudy tedy posluchačské obci a sám se omezím toliko na pokud možno co nejobjektivnější hodnocení.
Primitívnosť, priamočiarosť, old school ťahy okorenené s nápadmi z éry NAILBOMB - som veľmi rád, že tá energia z nezmyselného (ak si odmyslíme prachy) turné Back To The Roots priniesla aspoň tento umelecký výtlak.
26. prosince 2017
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Corvus
3 / 10
Nuda, šeď, tragický slepenec pár průměrných riffů s ještě tragičtějšími samply a pokusy o industriál... Nedrží to pohromadě, za to nudí až na půdu... Odpad. Max by si měl na 5 let dát pokoj. Minimálně.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.