CHROME CELL TORTURE - Ibiza
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Majstri gore a jedni zo zakladateľov brutálneho amerického death metalu o rok oslávia tridsiatku – v roku 1990 by si asi nikto nepomyslel, že žáner bude aktuálny aj o pár desaťročí – a tretieho novembra vydali v poradí štrnásty dlhohrajúci album. Pri novinkách sa zvykne dodávať „dlho očakávaný“, ale na rovinu – všetci dávno vieme, čo od CANNIBAL CORPSE môžeme čakať a tak si skôr povieme „fajn, čujme, či to ešte stále má význam“. Z kapely je dávno klasika kovu smrti, už neprekvapí, dávno nešokuje, vie aspoň potešiť?
S potešením konštatujem, že s týmto kvinteto Mazurkiewicz, Webster, Barret, Fisher a O’Brien nemá problém ani v roku 2017. Pokiaľ ide o časový rozsah novinky, nadeľovali tentokrát naozaj rozšafne, dvanásť skladieb prehrmí za vyše 46 minút, ale materiál je opäť natoľko intenzívny, že teórie „zhutniť to tak do štyridsiatich...“ nemajú miesto. CC nemilosrdne a bez lapania dychu nakladajú od prvej po poslednú sekundu, a už v tej prvej viete, koho počúvate. Vlastný ksicht, to je presne to, s čím „mäsiari“ bodujú od začiatku a držia sa ho, na experimentovanie majú iné projekty, pokiaľ sa im teda vôbec experimentovať chce. Materiál je kompaktný, nie sú tam vyslovene vyčnievajúce skladby, ale to hlavne preto, že kompozícia, riffy i nápady sú na vysokej úrovni v každom kuse. Vokál, sóla a typické postupy nemajú ako sklamať, gitary sú podobne ako v prípade predošlej nahrávky často aj poklonou 80-kovému thrash metalu a hoci by sme celý slávny CANNIBAL CORPSE mohli už dlhé roky nazývať „deathmetalovými remeselníkmi“, stále sú to v prvom rade majstri.
Lyric video k "Red Before Black".
8 / 10
Violence Unimagined (2021)
Red Before Black (2017)
A Skeletal Domain (2014)
Torturing And Eviscerating Live (2013)
Make Them Suffer (Live) (SP) (2013)
Dead Human Collection: 25 Years Of Death Metal (2013)
Torture (2012)
Evisceration Plague (2009)
Kill (2006)
The Wretched Spawn (2004)
Worm Infested (MCD) (2002)
Gore Obsessed (2002)
Live Cannibalism (live) (2000)
Bloodthirst (1999)
Gallery Of Suicide (1998)
Vile (1996)
The Bleeding (1994)
Hammer Smashed Face (MCD) (1993)
Tomb Of The Mutilated (1992)
Butchered At Birth (1991)
Eaten Back To Life (1990)
-bez slovního hodnocení-
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.





