GRIEFGOD - Deterioration
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali CARCASS. Vydařená deska.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Majstri gore a jedni zo zakladateľov brutálneho amerického death metalu o rok oslávia tridsiatku – v roku 1990 by si asi nikto nepomyslel, že žáner bude aktuálny aj o pár desaťročí – a tretieho novembra vydali v poradí štrnásty dlhohrajúci album. Pri novinkách sa zvykne dodávať „dlho očakávaný“, ale na rovinu – všetci dávno vieme, čo od CANNIBAL CORPSE môžeme čakať a tak si skôr povieme „fajn, čujme, či to ešte stále má význam“. Z kapely je dávno klasika kovu smrti, už neprekvapí, dávno nešokuje, vie aspoň potešiť?
S potešením konštatujem, že s týmto kvinteto Mazurkiewicz, Webster, Barret, Fisher a O’Brien nemá problém ani v roku 2017. Pokiaľ ide o časový rozsah novinky, nadeľovali tentokrát naozaj rozšafne, dvanásť skladieb prehrmí za vyše 46 minút, ale materiál je opäť natoľko intenzívny, že teórie „zhutniť to tak do štyridsiatich...“ nemajú miesto. CC nemilosrdne a bez lapania dychu nakladajú od prvej po poslednú sekundu, a už v tej prvej viete, koho počúvate. Vlastný ksicht, to je presne to, s čím „mäsiari“ bodujú od začiatku a držia sa ho, na experimentovanie majú iné projekty, pokiaľ sa im teda vôbec experimentovať chce. Materiál je kompaktný, nie sú tam vyslovene vyčnievajúce skladby, ale to hlavne preto, že kompozícia, riffy i nápady sú na vysokej úrovni v každom kuse. Vokál, sóla a typické postupy nemajú ako sklamať, gitary sú podobne ako v prípade predošlej nahrávky často aj poklonou 80-kovému thrash metalu a hoci by sme celý slávny CANNIBAL CORPSE mohli už dlhé roky nazývať „deathmetalovými remeselníkmi“, stále sú to v prvom rade majstri.
Lyric video k "Red Before Black".
8 / 10
Violence Unimagined (2021)
Red Before Black (2017)
A Skeletal Domain (2014)
Torturing And Eviscerating Live (2013)
Make Them Suffer (Live) (SP) (2013)
Dead Human Collection: 25 Years Of Death Metal (2013)
Torture (2012)
Evisceration Plague (2009)
Kill (2006)
The Wretched Spawn (2004)
Worm Infested (MCD) (2002)
Gore Obsessed (2002)
Live Cannibalism (live) (2000)
Bloodthirst (1999)
Gallery Of Suicide (1998)
Vile (1996)
The Bleeding (1994)
Hammer Smashed Face (MCD) (1993)
Tomb Of The Mutilated (1992)
Butchered At Birth (1991)
Eaten Back To Life (1990)
-bez slovního hodnocení-
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali CARCASS. Vydařená deska.
Päťskladbový návrat do najradostnejšej európskej éry: Berlínsky múr je preč, studená vojna skončila, U2 vydali „Achtung Baby“ a na velikášskej vlne optimizmu križujú svet. Dalo by sa to zniesť dlhšie – aj táto nahrávka, aj tá eufória raných deväťdesiatok.
Bruselský chrlič Déhà seká desky jak na běžícím pásu, ale dokáže být kreativní a pokaždé trochu jiný. Bohužel to šije horkou jehlou a produkce a zvuk působí často jako nedokončené demo. To je případ i téhle atmosféricky depresivní blackové jízdy.
Pokračování trendu z předchozí "Starlight And Ash"? Opět pasáže plné emotivní baladičnosti s výrazným vokálem Cammie Gilbert, ale skupina svůj doom rock překlápí i do temnějších a často drsných metalových poloh. Přitvrdilo se a rozhodně to není na škodu.
Švédsko není živo jen chrastěním. Žijí zde i rozervané duše, jenž se chtějí vyjádřit něžnějšími tóny. Třeba jako post-blackoví (i když, kolik tam toho blacku vlastně zbylo?) TOGETHER TO THE STARS. Nechme se tedy unášet na vlnách hořkosladké melancholie.
Nová éra švédskej legendy, debut u veľkých Metal Blade Records! Podaril sa na výbornú; veď si pustite napríklad hitovku Nail Bomb. WOLFBRIGADE v roku 2024 valcujú všetko, čo im stojí v ceste!
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.