OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když už by se tyto zámořské chasníky nedalo pochválit za nic, tak rozhodně byste měli popřemýšlet alespoň o několika vlídných slovech směrem k jejich neutuchající snaze o vývoj. Ta je s každou další nahrávkou vypiplanější a sofistikovanější a ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, TRAP THEM už pomalu ale jistě dokáží promlouvat do aktuálního vývoje na poli extrémní metalové muziky.
A to je věru v těchto teritoriích více než dost povolaných a kupodivu si nelze stěžovat ani na nedostatek vyvolených. Míchání hardcore, metalu, grindcore a dalších roztomilých odnoží tvrdé kytarové muziky je už několik nemálo let příjemnou skutečností. Věc se má v současnosti tak, že vývoj jakýmkoliv směrem ještě stále nepředstavuje udýchaného maratonce na pokraji sil, ale naopak se mu na jeho pouti ukazují ještě mnohé dříve netušené obzory.
Čtvrté album nesmlouvavé čtveřice možná na první poslech obrušuje ostré hrany svých předchůdců, ale to je jen takové klamání tělem, vějíčka nepřipraveným. Tento pocit si vyžádala právě nebývalá snaha o pestrost a hledání agrese a údernosti v pomalejších tempech, nebo chcete-li hledání oněch dříve netušených obzorů. Ve výsledku tak "Blissfucker" působí ještě sevřeněji a nabroušeněji, než předchozí čtveřice nařachaných nahrávek.
Uvedení do tohoto světa kontrastů představuje hned úvodní "Salted Crypts", která ze sludgeového bahna šmahem ruky vykouzlí nesmlouvavou d-beatovou nakládačku. Očekávání dalších průplesků pěkně z rozběhu se však ukáží jako marná, neboť po tomto divokém seznamovacím večírku přichází na řadu náročné studium tvrděmetalové politologie.
Když to v následující "Habitland" skupina opět rozjede ve vysokém tempu a za masivního zvuku tradičně "švédsky" nazvučených těžkonážních kytar, aby pak v závěru zvolnila natolik, že řevu Ryana McKenneyho sekundují pouze bicí, dostává se velice slibného příslibu pěkně promyšlené hudební brutality. Vysoko nastavená laťka hned v úvodu se až na několik málo nepatrných záchvěvů už v dalším průběhu nepohne. Dá se tedy jednoznačně říct, že se TRAP THEM na této desce daří překročit svůj stín.
Tu symbolizuje především (sub)žánrová a s ní i ruku v ruce rytmická pestrost. Je libo trošku toho crustu ("Lungrunners")? Anebo rozkošně zboostrovaný rock´n´roll ("Gift And Gift Unsteady")? Či se snad rádi patláte v sludgemetalovém bahně ("Bad Nones", více než sedmiminutová "Savage Climbers")? A na ocet nezůstanou ani staří dobří milovníci nezřízených grindových sypaček (kromě zmiňovaného úvodu i "Former Lining Wide The Walls").
Takto divoce poskládaný hudební mišmaš nemívá často daleko k tomu, aby se jeho tvůrcům rozsypal pod rukama jako čerstvě seskládané puzzle. Recept TRAP THEM na jeho udržení v konzistentním stavu, který pak jako celek dává jasný smysl, je poměrně jednoduchý. Sázka na osvědčený drtivý sound a pestrou dramaturgii, kde se jako herci na jeviští postupně prostřídají všechny zde obsažené žánrové substance, tak dávají vzniknout nahrávce, jež i navzdory typicky monolitickému vyznění žije až překvapivě pestrým životem. Výborná práce, pánové. TLESK TLESK!
Progresivní přístup k extrémní muzice!
8,5 / 10
1. Salted Crypts
2. Habitland
3. Gift and Gift Unsteady
4. Lungrunners
5. Organic Infernal
6. Sanitations
7. Bad Nones
8. Former Lining Wide The Walls
9. Savage Climbers
10. Ransom Risen
11. Let Fall Each and Every Sedition Symptom
Blissfucker (2014)
Darker Handcraft (2011)
Seizures In Barren Praise (2009)
Split With Extreme Noise Terror (2008)
Séance Prime (EP) (2007)
Cunt Heir to the Throne (EP) (2007)
Sleepwell Deconstructor (2007)
-bez slovního hodnocení-
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.