Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Můj objev roku 2020. Fungují od roku 2017 a toto je jejich třetí album. Destruktivní trojka z Manchesteru překvapí hned na úvod několika věcmi. Vizuálně si na svých vinylech nekompromisně drží jednotný a velmi čistý grafický styl. V hudební dimenzi stejně nekompromisně přistupují k tvorbě. Popravdě, už dlouho jsem neslyšel tak hnusnou a nenávistnou desku, která vás mlátí track za trackem, dokud nezůstanete ležet na zemi schoulený do klubíčka.
Žánrově jde o velmi hrubý a syrový soutok bahna, špíny a grindcore. Jako byste vzali ION DISSONANCE a NEUROSIS do té nejtemnější hlubiny pekla. Hutným, masivním kytarám dělá olejnatý podmaz špinavá basa a aby toho nebylo dost, tak se přidává noiseový nános, který odkazuje někdy ke spolkům jako jsou FULL OF HELL, jindy spíš ke GODFLESH. Jenže vedle tohoto mokřadového přízraku jsou GODFLESH hodní pánové. Tato nahrávka je nebezpečně zlá. Jako byste zhudebnili ta nejhorší Lovecraftova monstra.
LEECHED začínali s grindcorem, který silně protkávali svými oblíbenci z chaotického hardcore. První EP si vydali sami a druhým již zakotvili pod kalifornskou vydavatelskou stájí Proshetic Records. Postupem času je v jejich tvorbě velmi znát zpomalení a zvukové zhnilobnění, které nejde jen tak jednoduše přirovnat k něčemu jinému. Riffy jsou pomalejší, ale mnohem více drtí, u poslední skladby má člověk pocit, že by na příští desce mohl čekat i všechno světlo pohlcující plochy koketující s drone/noiseovou ušmudlaností. Člověku se až nechce věřit, že takový akustický a mentální tlak dokáží vyvinout jen tři lidé.
LEECHED sami přiznávají inspiraci v NAILS a TRAP THEM, což na počátku bylo možná slyšitelné, ale za ty tři roky našli vlastní cestu. Jsou případem, kdy grindcoreová kapela tak dlouho chodila do slatinných rašelinišť, až se v nich začala topit. Výsledkem je opravdu skvostná směs zmaru, tíhy a hnusoty.
1. The Hound's Jaw
2. The Grey Tide
3. I, Flatline
4. Now It Ends
5. Earth and Ash
6. Famine at the Gates
7. Praise Your Blades
8. Burn with Me
9. Let Me Die
10. Black Sun Ceremony
Diskografie
To Dull The Blades Of Your Abuse (2020) You Took The Sun When You Left (2018) Nothing Will Grow From The Rotten Ground (2017)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Prosthetic Records Stopáž: 36:05
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.