Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Procházím si dnes již velice pestrou diskografii CONVERGE a snažím se přijít na to, co mě vlastně před těmi lety k této kapele natolik připoutalo. Byla to divokost, nespoutanost a absolutní nepředvídatelnost fantastické desky „Jane Doe“ z roku 2001 anebo snad pozdější inklinace k metalu a melodice? Pokud bych se měl v této otázce přiklonit k jedné z nabízejících se možností, tak bych nejspíše volil tu první – tedy hc kořeny této americké bandy.
Pravda, i pozdější dění, kdy se skupina díky albům jako „No Heroes“ (2006) a především „Axe To Fall“ (2009) plně etablovala i na metalové scéně, ukázalo velmi zajímavou a proměnlivou tvář čtveřice, která si s podobnými otázkami nejspíš hlavy nikdy příliš nelámala.
Proč to všechno však vzpomínat v recenzi jejího devátého studiového alba? Protože právě na něm, možná více než kdy předtím, lze slyšet souhrnný kompilát téměř všeho, čím se CONVERGE doposud prezentovali. Od zuřivých hc nakládaček psychotického vyznění až po sólovými kytarami prostoupené metalové nájezdy. A pochopitelně nechybí ani patřičně náladotvorný „pomaláč“. To vše hezky zaobalené standardně natlakovanou produkcí, na jakou jsme od skupiny již dávno uvyklí.
Poslouchá se to samozřejmě velmi dobře. Úvod je tradičně rozdováděný a v duchu té nejlepší tradice se to na posluchače hrne v rychlém sledu. Žádná taktická příprava se nekoná. „A Single Tear“ je dokonalou kombinací všeho výšeuvedeného. Výrazná melodická linka na pozadí ponechává zároveň dostatečný prostor řádění vzteklouna Jacoba Bannona, aby se pak skladba po neovladatelném rozjezdu zklidnila do středního tempa a dala ještě více vyniknout zoufalství a šílenství Bannonova vokálu.
Prostor na vstřebání je však ponechán minimální, neboť další a další podněty přichází v rychlém sledu a než se vše jakž-takž uklidní a srovná, pokud za uklidnění lze považovat valivý tanec „Under Duress“, přichází s následující „Arkhipov Calm“ další důkladný přeplesk. V těchto momentech se se stopáží jednotlivých skladeb příliš neplýtvá, důraz je kladen na okamžitý účinek. Na případný hloubkový rozbor si udělejte čas jindy, to v tuto chvíli prostě není náš problém!
Titulní píseň byla vyhrazena, jako např. na již uvedeném albu „Jane Doe“ pro pomalou a emocionální záležitost, přičemž tato příležitost, či lépe řečeno úloha, byla splněná na výbornou. Velmi atmosférická a křehká záležitost stojí zpočátku na čistě zpívajícím Bannonově hlase a jemné kytarové práci na pozadí, aby pak postupně nabírala větší a větší grády a ve finále servírovala další festival katarze.
Je s podivem, jak se stále dokáží jednotliví členové CONVERGE i navzdory spoustě dalších aktivit soustředit na svoji domovskou kapelu a přicházet, pravda s prodlužujícími se intervaly, před své posluchače s kvalitními alby. Toto recenzované však i přes pochvalná slova v předchozích odstavcích však už nezvykle často nabízí, hlavně ve své druhé půli, kromě kvalitní tvrdé muziky i rutinu. Pravda, ta má ještě stále do kategorie sebe-vykrádání či šedi daleko, avšak mnoho zde slyšeného je ke slyšení i na předchozích nahrávkách skupiny, a jestliže ani tentokráte nemůžeme hovořit o odbytých momentech či vyčpělých nápadech, tehdy to všechno bylo mnohem více vzrušující.
Buď jak buď, devátá deska Američanů je z globálního hlediska dílem velmi kvalitním a v rámci diskografie skupiny ostudu rozhodně nedělá. Osobně si však nejsem příliš jistý, zdali se k ní budu vracet stejně tak často, jak k jejím předchůdcům.
1. A Single Tear
2. Eye Of The Quarrel
3. Under Duress
4. Arkhipov Calm
5. I Can Tell You About Pain
6. The Dusk in Us
7. Wildlife
8. Murk & Marrow
9. Trigger
10. Broken By Light
11. Cannibals
12. Thousands of Miles Between Us
13. Reptilian
Diskografie
The Dusk in Us (2017) All We Love We Leave Behind (2012) Axe To Fall (2009) No Heroes (2006) You Fail Me (2004) The Long Road Home (DVD) (2003) Unloved & Weeded Out (2003) Jane Doe (2001) Deeper The Wound (split s HELLCHILD) (2001) Jane Doe Demos (2000) The Poacher Diaries (split s AGORAPHOBIC NOISEBLEED) (1999) Y2K (7''EP) (1999) When Forever Comes Crashing (1998) 7'' split s Brutal Truth (1997) Among the Dead We Pray for Light (7'' split s COALESCE) (1997) Serial Killer (5''EP) (1997) Petitioning The Empty Sky (1997) Petitioning The Empty Sky (CD/7''EP) (1996) Caring and Killing (1995) Unloved and Weeded Out (7''EP) (1995) Halo In A Haystack (1994) Dog Days (demo) (1993) Where Have All The Flowers Gone (demo) (1992) Self Titled (7 (1991) Gravel (demo) (1991)
CONVERGE nemají slabý desky a „The Dusk In Us“ tuto pravdu jen potvrzuje. Ano poslední deska není žádnou revolucí a kapela si dál jede v mantinelech subžánru, jehož základy sama vykopala. Co však po CONVERE chtít víc? Nějaký úkrok stranou? Je to vše, co mi u CONVERGE dělá dobře. Rychlé kytarové výjezdy chaotického čaroděje Kurta Balloua, stejně tak práce s jednoduchou melodikou, rozervaná hysterie od Jacoba Bannona a rytmika, která vás krájí na nudle. Jakékoliv úhyby jinam by byly krokem špatně. Spokojenost.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.