Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako bych to před sebou přímo viděl. Zapadajícím sluncem zrudlý soumrak a v něm se v pomalém přímořském větru s monotónním vrzáním houpající vývěsní štít s nápisem „Hospoda u Černé ruky“. Kolik básnické záhadnosti a tajuplnosti v sobě skrývá tenhle motiv. Netuším, kde k němu Rolf Kasparek přišel, a zda to vlastně mohlo vypadat přesně takhle (přece jenom moje fantazie je také jenom jedna), nicméně je pravdou, že v tomto případě se trefil opravdu stoprocentně. Tím spíš, že tentokrát bylo celé album, inspirované jakousi legendou o Černé ruce a zdobené zřejmě nejkrásnějším obalem, který kdy kapela na desce měla (sama to ostatně v bookletu konstatuje, když se symbolicky uctivě klaní svému v té době dvornímu malíři Andreasovi Marschallovi), kompletně výsadní autorskou prací právě tohoto šéfa pirátské družiny.
V logickém pokračování toho, co bylo načato na „Pile Of Skulls“, jsou RUNNING WILD znovu především expresně rychlí a do protipólu tomu staví pomalejší a houpavější metalové nálady, i když protentokráte (a zcela evidentně pro dobro věci) má rychlá nálada navrch. Pro příklad nemusím chodit daleko, neboť jen co odezní úvodní, polomluvené, poloinstrumentální a především fascinující intro „The Curse“, přivalí se jako divoká horská řeka titulní kousek s dechberoucí ukázkou toho, jak moc rychlí a přemýšliví RUNNING WILD dokážou v drážkách tohoto alba být. Do nezastavitelného vodopádu kopáků hučí kytarový dvojblok, vyšněrovaný těmi nejúchvatnějšími vyhrávkami a sóly, které se kdy v Rolfově hlavě zrodily, a skladba jako celek vás jednoduše přejede silou nekompromisního parního válce.
Celá deska je takových okamžiků plná (pro pořádek zejména „Mr. Deadhead“, Powder & Iron“, „Dragonmen“, již tradiční 15:18 min. dlouhý příběh „Genesis (The Making And The Fall Of Man)“ anebo „The Privateer“, zároveň i pilotní maxisingl k albu, na němž se objevily i skladby „Dancing On A Minefield“ a „Poisoned Blood“, v budoucnosti znovu přidané jako bonusy k některým CD reedicím), jen ještě jeden je třeba vyzvednout. „The Phantom Of Black Hand Hill“, to je totiž do slova a do písmene klenot hodný té nejsvětovější speedmetalové síně slávy. A není to tentokráte jen strhující tempo a skvělý melodický motiv, co tuhle skladbu činí tak nedostižnou, je to především a hlavně Rolfovo cítění hudební dramatičnosti, které zde dosáhlo naprostého a absolutního vrcholu, protože na délce 6:25 min. je v ní nabito tolik pomyslného hudebního děje, že v kině by to nespravila ani obligátní filmová hodinka a půl. Rolf si touhle písní (a doufám, že nejen) u mě udělal pěkně velký dluh, protože dokud jí nezvěční naživo, nebude moci kytaru pověsit na hřebík, aniž by mohl v noci klidně usnout.
Ovšem zpět k albu jako celku. Pokud jsem „Death Or Glory“ dosadil na post nejlepšího alba „prvního období“ RUNNING WILD, pak je „Black Hand Inn“ tím nejpovedenějším v druhé fázi, a to i přesto, že kapela nepotřebovala další alba (zůstaneme-li u mého pomyslného rozdělení), než se k němu dopracovala. Stojí za tím zřejmě jednak Rolfova léty dobroušená zkušenost a profesionalita (nemluvě o tom, že jeho autorskou práci u některých skladeb bych přirovnal až k výtrysku geniality – znovu si srovnejte „The Phantom Of Black Hand Hill“), a jednak také nové obsazení, čítající velmi talentovaného kytaristu Thila Hermanna, přišedšího z německého spíše thrashového spolku RISK, a protřelého bubeníka Jörga Michaela, který už si s Kasparkovci zahrál v úplných začátcích a pak také jako záskok na turné k albu „Port Royal“ a jehož průzračná čistota a jakási ´mohutnost´ hry na bicí byla určitě vítaným nábojem.
Celou tuhle sestavu bych ostatně s klidem zařadil hned za její nejsilnější vzor Kasparek-Moti-Becker. A pokud bych se pak ve světle tohoto porovnání měl ještě rozhodnout, zda nejlepším albem RUNNING WILD je „Death or Glory“ nebo „Black Hand Inn“, přiznám se, že jednoznačně bych něco takového udělat neuměl, ale vlastně bych to ani nechtěl. Obě alba jsou totiž svým způsobem nádherná, a o to právě jde. Má-li tedy, alespoň teoreticky, některé z alb RUNNING WILD sedět na pomyslném trůnu, tak ať jsou to zrovinka tyhle dvě, co se uskromní a posadí se tam spolu. Koneckonců, ten trůn by měl být ušitý přesně na jejich míru.
Pokud budeme „Death Or Glory“ považovat za vyvrcholení prvotní fáze (či zlatých časů, chcete-li) existence RUNNING WILD, pak je „Black Hand Inn“ jednoznačně tou nejlepší nahrávkou ve fázi druhé, stále ještě dostatečně invenční.
1. The Course
2. Black Hand Inn
3. Mr. Deadhead
4. Soulless
5. The Privateer
6. Fight the Fire of Hater
7. The Phantom of Black Hand Hill
8. Freewind Rider
9. Powder & Iron
10. Dragonmen
11. Genesis (The Making and the Fall of Man)
12. Dancing on a Minefield /bonus/
13. Poisoned Blood /bonus/
Povedene je intro a navazujici Black Hand Inn,6 zarez The Phantom of Black hand Hill, Genesis a mozna Dragonmen...coz povazuji na album dosti malo.Zbytek je vata. 4-5/10
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.