Královský přístav. Vskutku vznosně pojmenovali RUNNING WILD svojí čtvrtou studiovku. Ale budiž jim přáno, vždyť autorská trojice Kasparek-Moti-Becker se konečně mohla sejít při komponování a konečně se také mohla předvést v plném světle. Vznikla tak další z heavymetalových perel, které RUNNING WILD s postupem času ukládali do světové metalové pokladnice. Jak jinak totiž nazvat tu neodolatelnou směsici napětí, dramatičnosti a znovu neuvěřitelných melodií, kterou jejich duchovní otcové pěkně rozčlenili do rytmicky příslušných kategorií a celé album se jim tudíž povedlo vyvážit i z tohoto hlediska.

Však si to vezměte, vždyť hned po úvodním, ´hospodském´ intru (kde mezi šumem u pípy lze zaslechnout i klasický popěvek „Under Jolly Roger“), a vysloveně majestátním titulním kousku přichází grandiózní zpomalení v podobě „Raging Fire“, vzápětí po něm výtrysk učebnicové metalové rychlosti „Into the Arena“, poté znovu střednětempý, nádherný indiánsko-ekologický kousek „Uaschitschun“ a vlastně bych takhle mohl pokračovat až do samého závěru alba.

Po hudební stránce, jak již bylo naznačeno, jsou to stále RUNNING WILD, ale je na nich hodně vidět, že trošičku zestárli a přibyly jim i nějaké ty zkušenosti. Snad proto album vyznívá poněkud uhlazeněji, než jak tomu bylo dosud, ale mám tím samozřejmě na mysli uhlazenost v tom smyslu, že kapela se protentokrát daleko více obouvá do melodického ztvárnění věci, než do klasického drhnutí riffů.

Tedy jinými slovy, že RUNNING WILD zůstali stejně nekompromisními jako byli dřív, ale dovedli to najednou lépe prodat. Rolfovi svěřenci se také podruhé ve své historii pouští do instrumentální skladby, pod níž je tentokrát podepsán basista Jens Becker (a odvádí v ní, stejně jako i ve vůbec prvním oficiálním klipu RUNNING WILD ke „Conquistadores“, skvělou práci), můžeme také zaznamenat celkem přesvědčivé pokusy o vytváření vlastní klasické hudby („Blown To Kingdom Come“, „Calico Jack“) a rovněž první ukázku dlouhé a členité hudební ságy, kterým se v budoucnosti kapela začala s oblibou věnovat (zde již právě zmíněný „Calico Jack“ se svými 8:15 min.).

Věřte mi, že je to opravdu skvělý pocit, zaposlouchat se do toho, jak si pánové zahráli se všemi maličkostmi, jak posadili všechna přesně vypočítaná sóla tam, kde mají být, a jak dokázali vytvořit dokonalou atmosféru, v níž text úplně přesně ladí s jemu určeným hudebním doprovodem (vyzkoušejte si například náladu ve skladbě „Mutiny“ /“Vzpoura“/ při zpívané pasáži „Stand up a fight!, Stand up and Fight!“). Proto měl asi Iain Finlay smůlu, když většinu turné k tomuto albu musel kvůli zranění přepustit dalšímu bicmenovi Jörgu Michaelovi (ještě o něm uslyšíme). A tak RUNNING WILD zakotvili v nejhonosnějším z přístavů a asi málokdo by čekal, že můžou přijít ještě s něčím lepším. Jenže čerstvý vítr se už pomalu začínal zvedat a odliv se pro královskou loď stával čím dál tím lákavějším…