Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako blesk obletěla na začátku roku 1992 všechny fanoušky kapely zpráva, že kompletní rytmika Jens Becker a Mr. AC odchází (oba založili spolek X-WILD, jenž poté vydal tři vcelku slušná speedová alba, inspirovaná samozřejmě původně mateřskými RUNNING WILD, a zatímco Mr. AC se posléze začal věnovat manažerské práci, Becker od r. 1998 a alba „Knights Of The Cross“ funguje u rovněž německých GRAVE DIGGER) a začíná se hledat náhrada. Jenže německá scéna byla v té době pochopitelně bohatě zásobená, a tak noví Rolfovi souputníci Thomas „Bodo“ Smuszynski a starý známý bicmen Stefan Schwarzmann, zvednuvší kotvy od ex-acceptovských U.D.O., na sebe nenechali dlouho čekat.
Prvním signálem jejich spolupráce pod hlavičkou RUNNING WILD byl těsně před novým albem maxi-singl „Lead Or Gold“ (s jinak nikdy neuveřejněnými skladbami „Hanged, Drawn and Quartered“ a „Win Or Be Drowned“ na B-straně), nicméně to hlavní přišlo až se samotným albem. Aby nedošlo ke zmýlené, tím že jsem „Pile Of Skulls“ ve vztahu k předešlým albům pasoval do jakéhosi posla nové tváře kapely, jsem rozhodně neměl na mysli to, že by kapela nějakým strmým kotrmelcem opustila všechno to, co v minulých letech vybudovala, to rozhodně ne. Spíš jsem tím chtěl vyjádřit slyšitelnou změnu hudebního výrazu skupiny, spočívající v tom, že na tomhle albu RUNNING WILD (potažmo Rolf Kasparek, který je znovu, krom titulní skladby z pera Axela Morgana, podepsán pod kompletním obsahem desky) za prvé začínají výrazně rozlišovat skladby pomalé, vedené v klasickém tempu alá AC/DC, a tradiční ´vypalovačky´, tedy skladby vedené v daných možnostech naopak v tom nejrychlejším tempu, když pro jiný rytmus (na rozdíl od minulosti) prakticky nezbývá místo, a za druhé, že se pozvolna (i když na úchvatné melodie v žádném případě nemohou zapomenout!) začínají opět trochu více věnovat poctivé riffové práci, samozřejmě v dobovém duchu, protože časy „Gates To Purgatory“ jsou pochopitelně nenávratně pryč.
Ale abych byl konkrétní. Hrůzostrašně pojmenované CD („Hromada lebek“) otvírá skvěle gradující instrumentálka „Chamber Of Lies“ a pak přichází vkusně střižený komplet skladeb, charakterizujících obě výše popsané tváře tohoto alba. Mezi těmi pomalejšími je to zejména mrazivá „Black Wings Of Death“ (při níž jsem pochopil, proč se říkává „jakoby na mě sáhla sama smrt“), syrová „Roaring Thunder“ nebo přímá „White Buffalo“ a na druhé straně pak třeskutá „Whirlwind“, melodicky nedostižná titulní „Pile Of Skulls“ či předposlední „Jenning´s Revenge“, v níž se Rolfovi, sice ne nějak výrazně, ale jinak vcelku slyšitelně vpletl do cesty jeden z ústředních motivů skladby „Genghis Khan“ z již zmíněného debutu.
Na albu můžeme také znovu zaznamenat zvýšený zájem o pirátskou tématiku, prezentovaný skladbami „Lead Or Gold“ a zejména závěrečným, 11:13 minut trvajícím výletem na bájný Stevensonův Ostrov pokladů „Treasure Island“, ve kterém Rolf tentokrát už doopravdy nastartoval svoji zálibu v rozsáhlých a rozmanitých hudebních ságách, tak jak to naznačil na albu „Port Royal“. Pirátský koráb zkrátka nabral nový směr, ve vzduchu začínala být cítit magnetická bouře a na konečcích ráhen a špicce přídi se pomalu začínaly zjevovat malé Eliášovy ohně. A chybělo už jen velmi málo, aby se rozhořely tím nejjasnějším plamenem.
1. Chamber Of Lies
2. Whirlwind
3. Sinister Eye
4. Black Wings of Death
5. Fistful of Dynamite
6. Roaring Thunder
7. Pile Of Skulls
8. Lead Or Gold
9. White Buffalo
10. Jenning´s Revenge
11. Treasure Island
Rozbité ozvěny vesnického folk rocku vpletené do posthardcorové a noise rockové tapiserie, která stojí na pomalých rytmech a ufňukaném vokálním projevu. Znepokojující, intenzivní a emotivní nahrávka, která zaujme nejen originálním spojením stylů.
Bourací kladivo mezi světy hardcoru, noise rocku, rapu a industriálu. Agresivita v jednom kotli se zranitelností. Zloba a nenávist s láskou. Nervózní zvukový dokument života v současné USA.
Někdy je to hodně jednoduché. Nepotřebujete nic složitého, zbytečně vyumělkovaného a progresivního, stačí když to parádně šlape a zbytek už je jen o pocitech. Buď to klapne, nebo ne. V případě Švédů ETERNAL EVIL a alba „Forever Feared“ to u mě klaplo.
Pořád to tam je! A to americká kapela ani nemusí nijak měnit svůj výrazový rejstřík. Matadoři instrumentálního post-rocku názorně ukazují, jak se ani po 2 dekádách na scéně nemusíte potácet v bludném kruhu vlastní vyprázdněnosti. Do té mají sakra daleko!
Islanďané na svém debutu ukazují, jak by se měl dělat stoner metal, aby to nebyla nuda. Takže se nebojí zrychlit a zařadit i veselejší klasicky heavymetalovou notu. Překvapivě svěží a přitom i stylová záležitost.
Tenhle symfonicky pojatý blackened deathcore je plný klišé a Američané to se svou snahou o načančanost až přehání. Přitom je to škoda, protože skladby mají správně brutální základ, jen to chtělo ukočírovat tu omáčku okolo.
Tohle je naprostá pecka! Vezměte ty nejatraktivnější ingredience grindcoru, zabalte je do parádního zvuku, protřepejte a vyjde vám worship ROTTEN SOUND, MAGRUDERGRIND i DISCORDANCE AXIS. Svěží, nasypaný grindcore/powerviolence vichr!