Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V předposledním roce minulého století natočili Kasparkovci vrchol rozehrané trilogie o věčném souboji dobra a zla, který ovšem nebyl žádným jiným vrcholem, natož vrcholem v jejich vlastní tvorbě. Samozřejmě je ale hned na druhé straně nutno dodat, že se nejedná o žádný propadák, přestože kapela již potřetí zůstala stát na pomyslném vývojovém místě, nehnula se ani o píď, a album dopadlo podle toho, jak se Rolf před komponováním vyspal. Tedy opět tak nějak polovičatě s tím, že "hluchých" míst se objevilo o malinko více než posledně. Ale abych nepředbíhal, protože je také nutno zmínit dva zásadní okamžiky, které měly na výslednou podobu velmi znatelný vliv.
Za prvé (v negativním směru) to byla ta skutečnost, že Rolf vyřešil problém s uprázdněnou bubenickou stoličkou velmi překvapivě, totiž že si ve studiu jednoduše nechal naprogramovat automat, a mohl pak v rozhovorech sáhodlouze vysvětlovat, že Angelo Sasso je jeho dlouholetý přítel a skvělý bubeník, protože tohle mu prostě nemohl věřit ani člověk se silně postiženým sluchem. A za druhé (v pozitivním směru) to byla autorská spoluúčast Thila Hermanna, jehož instrumentálka „The Final Waltz“ a hýřivá „Return Of The Gods“ patří k jednoznačným vrcholům celé desky. „The Final Waltz“ zejména proto, že je vlastně jakousi až neuvěřitelně emotivní předehrou k eposu „Tsar“ (ten už je kompletně Rolfův a rovněž vynikající), „Return Of The Gods“ pak proto, že (považte) v tomhle směru ortodoxně konzervativní RUNNING WILD tady stvořili naprosto nevídaným způsobem uspořádanou skladbu, kde se nehledí na nějaké sloky a naopak po vyvrcholení prvního refrénu vybuchne skvělá kytarová ´přetahovaná´, trvající až skoro takové dvě minuty. V dobrém slova smyslu byla tahle skladba peckou přímo mezi oči.
No a rozpor mezi těmihle dvěma nejdůležitějšími událostmi na „Victory“ pak jakoby určuje charakter celého alba, již výše načrtnutý. Ve skladbách „Into The Fire“, „The Hussar“ a „Silent Killer“ se Rolf utápí ve svém střednětempém riffování (čest výjimečně nápadité „When Time Runs Out“!) a výsledek pochopitelně za mnoho nestojí, a naopak v „Timeriders“ (s jejich kytarovým trylkováním alá Hansenova GAMMA RAY), zmíněné „Tsar“ nebo závěrečné a titulní „Victory“ (s jednou z nejúžasnějších vyhrávek, kterou kdy kapela hrála) rozleptává posluchačovo nervstvo řekl bych až nehumánním způsobem (samozřejmě pro hudební dobro věci). Starší fanoušky kapely pak ještě dozajista osloví i skladba „Revolution“, která samozřejmě není ničím jiným než druhou coververzí v historii kapely, kdy po „Genocide“ od THIN LIZZY („Blazon Stone“) se předmětem zájmu stali samotní BEATLES, a vlastně je to tak vše, co lze ještě na adresu „Vítězství“ dodat.
Škoda jen, že na „The Rivalry“ naťuknutá a zde potvrzená nadějnost spolupráce Kasparek-Hermann, když už to vypadalo, že od Thila by si do toho Rolf mohl nechat kecat (a že by kapelu snad mohl posílit i bicmistr Chris Efthiamidis, kterého přestaly bavit Peaveyho výstřelky v rámci domovských RAGE), se těsně před dalším albem rozpadla (z Thilových rodinných důvodů, jak jinak samozřejmě) a dalo se předpokládat, že na novince se bicích opět zhostí „Angelo Sasso“ a kytary jen a pouze samotný Rolf. A zvlášť když ve stejné době jako Thilo zvedl kotvy i další letitý a téměř již neodmyslitelný člen Thomas B. Smuzsynski. Ach jo.
První album RUNNING WILD, na kterém Rolf Kasparek pustil za bicí automat, a poslední, na kterém nechal komponovat také někoho jiného. Kdyby se to první nestalo a toho druhého přibylo, mohlo to být megaalbum, takhle je ovšem jen standardně (velmi) dobré a vlastně také poslední, na kterém ještě kapela skutečně hrozila kovovou pěstí a nikdo se jí kvůli tomu nesmál.
1. Fall Of Dorkas
2. When Time Runs Out
3. Timeriders
4. Into The Fire
5. Revolution
6. Final Waltz
7. Tsar
8. Hussar
9. The Guardian
10. Return Of The Gods
11. Silent Killer
12. Victory
Holanďané se vzdalují svým thrashovým kořenům a i díky syntetickým vrstvám se dostávají až kamsi k pompéznímu symfo black metalu. Živelný thrash přístup zůstal, ale je do značné míry překrytý komplexnější metalovou variabilitou a klasickou progresivitou.
Logický komerční tah Sony a zároveň krásný dar pro ty, kteří tenhle mysteriózní a v mnoha verzích existující set určený původně pro film zbožňují jako nejlepší živák kapely. Steven Wilson se o to hezky postaral a live verze “Echoes” zůstává skvostem.
Pozor, je tu dominantní deathmetalová deska. ESCARNIUM vycházejí z temného OSDM (klasická baseline IMMO / INCA), sypou jako FOSSILIZATION, mají IQ jako CRUCIAMENTUM a atmosféru jako DEAD CONGREGATION. Třešničkou jsou disso vsuvky. Koukejte si to pustit.
Tak s tímhle si už vážně nevím rady, to nejsou THE MARS VOLTA, které bych chtěl poslouchat. Chybí tomu temperament, o energii ani nemluvě, nemá to hlavu ani patu a často je to jen takové kníkání doplněné náhodnými zvuky. Fuj.
Bolestínský post-DSBM z pokojíčků rozechvělých členů Gen Z. Tentokrát made in Nuclear Blast. Poslouchá se to celkem dobře, ale chce to se pochlapit, přestat brečet a nasadit sacharidovou dietu. Pak by GHOST BATH mohli sekundovat kapelám typu DEAFHEAVEN.
Dobré díky silné thrashové složce, skladby důrazně řežou a spolu s melodickými refrény je to sice tendenční, ale příjemná metalcore porce. Navíc pestré, supr sólo v "God Complex", jen ty "symfonické" sbory v "Immortal Desire" si Skotové mohli odpustit.
Těžce tradiční doomová truchlohra, která zní až neuvěřitelně autenticky ve smyslu žánrové atmosféry. Jsou zde veškerá stylová klišé včetně klavíru a smyčců, takže by se dalo mluvit o historické zkamenělině, přesto to na mě funguje až nečekaně hodně.