Mlhavý jako prapůvodní podstata všeho na Zemi, zachmuřený jako úsvit dávnověku, v němž se zrodil člověk se všemi svými špatnostmi, a také odvahu do žil nalévající v okamžiku, kdy už se zdá, že nic veselejšího se v tomhle slzavém údolí čekat nedá. Takový bývá viking/pagan metal, ona šedivá odnož extrémních kovových hájemství, která se zamračeným výrazem a nenápadnou kapkou lidové moudrosti navrch zpívá nejen hrdinské eposy, ve kterých ne vždy nakonec dobro zvítězí nad zlem. Jakoby tady vlastně byl vždy, aniž bychom si to museli nějak extra uvědomovat, a zejména když na něj začneme zapomínat, přihlásí se s nějakým tím významnějším počinem. Tak tomu ostatně bylo i s letošním albem FALKENBACH „Tiurada“, a tak je tomu i teď, když se po předlouhé odmlce vracejí EINHERJER, kapela podobně méně známá, ale o to však zajímavější na svých nemnoha nahrávkách, včetně té zbrusu nové.

„Norrøn“ je album doslova a do písmene ctící svůj skrznaskrz severský název, tak jak to ostatně bylo vždy v přirozenosti EINHERJER, tentokráte ovšem navíc kompletně v rodné norštině. Svérázným způsobem „einherjarů“ (dle norské mytologie padlých bojovníků, usednuvších po své smrti ve Valhale po bok Odina) oslavuje norskou prehistorii a vytváří tak mnohé barvité obrázky, z nichž přímo čiší chlad oceli, z úst se jim odkrajují obláčky páry a pod nohama vrže věčně zamrzlá zem. Logicky se v tom tedy dá identifikovat leccos, co už kdy nad severní Evropou zaznělo, ale v porovnání se skalní stylovostí, doprovázenou přirozeným charismatem a přemýšlivou zvučností všech nových skladeb (snad jako kdyby se kapela před samotnou přípravou alba odebrala na měsíční rozjímání kamsi daleko do neobydlených oblastí fjordů), to samozřejmě není nic, co by se kapele dalo vyčítat.

Zřejmě i proto můžete mít nad albem pocit, že vás jako neviditelná a starodávná ruka bojovníkova hned od začátku chytne pod krkem jako neposlušné parchantě, a zatímco celou dobu s podivným pocitem netušíte, co všechno od ní ještě můžete očekávat, vtlačí vás v samotném závěru do starého dřevěného křesla a nechá vás zírat do vyhasínajícího ohniště, ze všeho nejvíc toužící si to celé ještě jednou zopakovat. Středobody jsou jasné: úvodní, téměř 13-ti minutový kolos „Norrøn Kraft“, podobný povedenému fantasy románu (neboli řádně dlouhému, rozvrstvenému v několika dějových liniích, a přitom zajímavému každičkou jeho minutkou), emotivní vikingova zpověď ve „Varden Brenne“ a mrazivá polobalada „Balladen Om Bifrost“, ne náhodou dávající vzpomenout slavné „One Rode To Asa Bay“. I ostatní skladby však nesou jasné známky přesvědčivé vize a jejího ještě přesvědčivějšího provedení, takže vzhledem k tomu, že dohromady jich album čítá pouhých sedm, není, myslím, o (mém) závěrečném verdiktu pochyb. Vlastně, proč by vůbec mělo být, u Thorova kladiva.