Když Erlend Hjelvik opustil v létě 2018 ze dne na den megaúspěšné norské KVELERTAK, byl to dozajista šok pro celý metalový svět a pro zbytek kapely samotné možná ještě větší. Co ho k takovému kroku motivovalo, netušíme ještě dnes, nicméně jedno je stále jisté – podle samotného zpěvákova prohlášení to tak zkrátka a jednoduše muselo být.

Ovšem jakmile něco končí, něco jiného zase začíná, tak praví život sám, největší ze všech scénáristů. Proto následně vznikli HJELVIK a s nimi se na světovou scénu těžkého kovu vrátil i Erlend, jenž jim dal jméno a vymyslel a napsal jim i kompletní debutní album „Welcome To Hel“, vedené v duchu „blackened viking heavy metalu“, jak je produkce kapely označována na jejích internetových stránkách (a kam to pravděpodobně právě Erlenda Hjelvika táhlo víc než k pokračování v řadách norských hvězd).

A skutečně, jaký to rozdíl oproti rozevlátému black´n´rollu KVELERTAK. Ve srovnání s ním jsou HJELVIK jako norská poklona starému dobrému metalu, ukovaná na kovadlině z ostrých, místy pěkně začernalých riffů, zakalená v kousavém plameni chlapáckých melodií a dobroušená a naostřená ječivě-ukřičeným vokálem, jenž nezapře severský původ a příslušnost. Však se mi také při poslechu debutu myslí mihnula jména jako VREID či THYRFING, i když samozřejmě pouhým přirovnáním k ním pole působnosti HJELVIK nemůže být úplně vystiženo.

Děje se toho na něm totiž ještě o trochu více a to zejména směrem ke klasickému heavy metalu, jemuž se tahle mezinárodní kapela, složená z ostřílených muzikantů (třeba basista Alexis Lieu působil v BENIGHTED spolu s bubeníkem Kevinem Foleym, jehož můžete znát i z ABBATH) neostýchá vyznávat vlastně v každé z deseti skladeb alba. A někdy je to věru příjemné vyznání, jako třeba v úvodní „Father War“, načechrané krásnými kytarovými výšivkami, v opravdu mrazivě temné „12th Spell“ nebo víceméně klasicky pojaté „Ironwood“, jíž ovšem uzavírá překrásné sólíčko. Výjimečně se pak také sklouzává až kamsi k hard rocku („The Power Ballad Of Freyr“ a „Glory Of Hel“), což ale působí rovněž velmi osvěživě, a naproti tomu, jak už to tak dnes bývá, se HJELVIK nevyhnou ani okamžikům, kdy velmi silně připomínají tvorbu někoho jiného, typicky v závěrečné „Necromance“ (mimochodem krásná slovní hříčka), kde se významně připomíná anglická klasika v podání IRON MAIDEN.

Působivá aura chladného severu, zastíněného vikingskou minulostí (nemluvě o tom, že v převážně anglických textech se album věnuje norské mytologii), však z HJELVIK nepřestane vyzařovat ani na chvíli, a to je zřejmě především důvod, proč jejich debut představuje záležitost z gruntu poctivou a skrznaskrz příjemnou.