Názory Friedricha Nietzscheho mohou mít na jednotlivé osoby různý vliv. Jakým způsobem je pochopil Hitler, to víme všichni, ale u Quorthona to mělo veskrze pozitivní výsledek, a tím bylo album „Twilight Of The Gods“. Netvrdím tím, že je to výsledek pouze a jen díky ovlivnění tímto filozofem, nicméně v textech je tento vliv určitě patrný.

Nahráním této desky Quorthon opět dokázal, jakým je mistrem sugesce. Díky fantastickému obalu, promyšleným textům a samozřejmě v neposlední řadě famózní hudební složce, vás v jediném okamžiku přenese do světa, který nemá se současnou realitou vůbec nic společného. Prostě dokonalý soundtrack k putování po vyprahlém, chladném  a nehostinném pohoří, kde si člověk nejlépe uvědomí, že je na Zemi pouhým krátkodobým hostem, kterého berou přírodní živly pouze jako posledního červa, který nijak nenaruší jejich dlouhodobé záměry a plány, třebaže on se domnívá o opaku. Může maximálně tak přizpůsobit své zvyky a způsob života tak, aby nalezl jakous takous harmonii s přírodou, ale ani tak nebude mít nikdy vyhráno…

Své staré tvorbě se principál začal vzdalovat již na „Blood Fire Death“ a na „Hammerheart“ už bylo společných prvků velmi málo, ale stále zde byly jasné náznaky agresivity a zuřivosti, samozřejmě myšleno v hudební složce. Na „Twilight Of The Gods“ už ale nenaleznete ani to – celé album je zasněné, procítěné, ultramelodické a hlavně zvukově je vše parádně vyleštěné tak, že posluchače nic nedrásá ani neštípe do uší (snad jen kopáky bubeníka jsou dynamicky ozvučené nepatrně přes míru). I přes to všechno si tato nahrávka zachovává dokonale studenou, pochmurnou a nepodbízivou atmosféru. Osobně mám z desky takový pocit, že je mi sice umožněno poslouchat něco naprosto dokonalého, ale zároveň jasně cítím, že si autor nechává dost velký odstup a o posluchače mu vlastně ani moc nejde. Je to prostě sled jeho myšlenek a pohled na jeho vnitřní svět, který nám pouze částečně pootevřel.

Vlastně ani nevím, jakou bych pro tuto desku použil hudební škatulku – kytary sice mají ten typický metalový zvuk (byť hezky uhlazený), ale prakticky všechny písně táhne akustická kytara (Quorthon si zde velmi oblíbil akord D-Moll, uvozuje minimálně polovinu písní), pochodují v „sabbathovském“ tempu, často se tu objeví táhlé vícehlasé pěvecké linky, hlas zpěváka je stále čistý a melodický (jako mladý jsem se domníval, že BATHORY mají dva zpěváky, kdy jeden obstarává ten skřehot a druhý melodické vokály) a nikdy nepřekročí hranice agresivního pojetí.
Pokud bych byl naprostý metalový laik a někde si přečetl charakteristické prvky, které jsou typické pro doom metal a následně pak slyšel „Twilight Of The Gods“, automaticky bych se musel domnívat, že je to deska právě tohoto žánru. Samozřejmě (hlavně díky textům) BATHORY do tohoto stylu řazeni nejsou, ale osobně se domnívám, že určitý vliv na doom metalovou scénu Quorthon určitě měl.

Dnes je toto album, společně s předchůdcem, bráno jako základní kámen při vytváření severské metalové (té pomalejší, tzn. viking/pagan) scény. Osobně se domnívám, že hudebníci s Thorovým kladivem na hrudi, kteří ve své tvorbě vikingskou tématiku detailně zmiňovali (MITHOTYN, ENSLAVED) čerpali více z „Hammerheart“ a „Twilight Of The Gods“ pak ovlivnilo spíš takové ty přemýšlivé a zadumané autory, kteří se rádi ve svých fantaziích dotkli až samotného universa (pozdější BORKNAGAR a VINTERSORG).

Možná se pletu, možná ne, jisté je pouze to, že touto deskou se Quorthon definitivně zařadil mezi nesmrtelné autory (což je vzhledem k aktuální situaci celkem paradoxní označení), kteří mají své nezpochybnitelné místo při formování metalové scény.